Kdy a proč jste s Originálním hudebním divadlem Praha začali hrát v Šárce?
Začali jsme v roce 2005, abychom připomněli někdejší místní divadlo, které tam bylo otevřeno v roce 1913. S nápadem za mnou přišla moje kamarádka Jana Divišová, která nedaleko bydlí. Tehdy jsme oslovily mé kamarády a bývalé kolegy z Národního divadla a pana dirigenta Preislera, kteří do to ho s námi šli. Důležitá byla podpora Prahy 6, která si akci vzala za svou. Do dneška se představení konají v rámci oslav právě této městské části.
Opera v Šárce 2016
|
Co si pamatujete z prvního představení?
Hráli jsme Prodanou nevěstu a čekali jsme, kolik lidí přijde. Přišlo jich hodně, ani se tam nevešli. Tehdy jsme hráli bez zvukové techniky a zpívali tak říkajíc „na pusu“. Dopadlo to skvěle, dokonce jsme museli přidávat závěrečný sbor, což u opery není obvyklé. Luděk Vele, který zpíval Kecala a bydlí taky na Praze 6, v euforii na konci do lidí zakřičel: „Za rok, ahoj!“ A protože se to všem stranám líbilo, stala se z toho tradice.
Pořád jste bez techniky?
Ne, prostor pro diváky se díky obrovskému zájmu rozšířil. Původně naši předci vybudovali divadlo pro osmnáct tisíc diváků, vypadalo jako amfiteátr a zvuk se tam krásně nesl. Jenže to tam ještě nebyly vzrostlé stromy jako dnes. Takže my máme reproduktory, které jsou navěšené na stromech. Je to trochu matematika vypočítat, kam je přesně dát, aby se zvuk dobře šířil.
Nemáte žádné jeviště, hrajete přímo na trávě...
Kouzlo přírody je úžasné a hraje naprosto zásadní roli, potom muzika a pak teprve naše umělecké výkony. Nepoužíváme ani žádné velké kulisy, jen náznaky či drobné rekvizity a nikomu to nevadí.
Kolik času zabere zkoušení představení?
Každé je dělané přímo pro Šárku a hrajeme ho jen jednou. Režii si musíme připravit dopředu dopodrobna, zabere to asi tak tři čtvrtě roku. Šárku máme pronajatou jen na pár dní a do toho se musí vejít i instalace techniky. V tom velikém prostoru, kde hrajeme i mezi diváky, máme jen dvě zkoušky. Všechny pak ještě navigujeme z režie během hry.
Všechny opery, které jste zatím hráli, byly české...
Cítili jsme trochu jako povinnost vrátit do povědomí lidí českou operu. Má své místo ve světě a my, protože jsme Češi, bychom ji měli znát a mít ji rádi. To cítíme jako naše poslání.
Proč jste letos vybrali zrovna Dvě vdovy?
Víte, původně jsme měli hrát Tajemství. Ale z provozních důvodů jsme museli titul změnit, tak padla volba na Dvě vdovy, které jsme tak jako tak chtěli někdy v Šárce hrát. Nedávno jsme s Luďkem Velem vzpomínali na někdejšího šéfa opery Národního divadla Zdeňka Košlera, který Dvě vdovy považoval za nejkrásnější Smetanovu operu. Je veselá a hravá z období dožínek a ten nastávající podzim bude nakonec nejenom v ději, ale reálně i všude okolo. Myslím, že každá naše inscenace měla něco speciálního - ale to zatím prozrazovat nebudu, necháme to jako překvapení.
Je ještě něco, co byste v Šárce chtěla udělat a ještě se to nepovedlo?
My pořád debatujeme o Lišce Bystroušce. Jsou lidé, kteří se bojí, že Janáček není úplně pro všechny. A zase druhá půlka si myslí, že bychom od něj něco udělat měli. Tak uvidíme.