Zanedbaný dům by vám jinde vzali, říká architekt Adam Gebrian

Jaké snímky uvedete?
Dostal jsem možnost vybírat nejlepší filmy. Nejzajímavější pro mě je architektka Lina Bo Bardi. Veškerá její tvorba se nachází v Brazílii. Považuji to za to nejlepší, co jsem viděl. Například zrekonstruovala bývalou fabriku, která se jmenuje tuším Social Business Centrum, kde si senioři zaplatí roční poplatek a mohou ji využívat: sportovat, zaplavat si, chodit do galerie. Je to v neuvěřitelně nádherném prostředí. Přijdete a připadáte si jako na úplně jiné planetě. Kolem vás jsou staří lidé, kteří se dobře baví. Říkal jsem si, tady bych chtěl strávit stáří.

Na co se můžeme těšit dál?
Druhý film bude o Frei Ottovi, který získal Pritzkerovu cenu. V Čechách je známý jako spoluautor olympijského stadionu s napnutými plachtami v Mnichově. Když to hodně zjednoduším, zajímaly ho mýdlové bubliny. Hrál si s nimi, natahoval je a zjišťoval, kam až se materiál dokáže napnout. Před padesáti lety začal zkoumat materiály, které se dělají dnes.

Reagujete i na situaci v Praze, kde se povedlo plynule skloubit provoz aut a chodců?
Jsem hodně kritický člověk. Že bych v Praze viděl nějaké nové místo, kde by se člověk cítil skvěle a splňovalo to kritéria, která jste zmiňovala, tak takové místo neznám. Asi nejblíž k němu má Anděl, ale taky má spousty problémů. Obrovský potenciál má Karlovo náměstí, některé úpravy naznačují, že by to mohlo jít k lepšímu. Ale že nemůžu parkem projít po celém náměstí a musím dolů do podchodu, to je úplný nesmysl.

Také se řeší podoba Václavského náměstí...
Myslím si, že není žádný velký problém vést magistrálu za muzeum. Ano, je to nějaké úsilí a trochu práce, asi by se musel zmenšit parčík za muzeem. Nemyslím si ale, že by ho moc lidí používalo. Nejde o to, úplně přetnout dopravu, ale bariéra se přesune mezi muzeum a Vinohrady.

Nedávno jsme natáčeli v Londýně, kde má Trafalgarské náměstí podobný význam jako Václavské náměstí. Mělo čtyři strany a sloužilo jako veliký kruhový objezd jako třeba náměstí v Českých Budějovicích.

V Londýně se před několika lety rozhodli zrušit jednu stranu pro auta. Otevřeli tak přístup k Národní galerii, kterou můžeme srovnávat s Národním muzeem. Alespoň na jedné straně náměstí existuje možnost se přímo napojit na důležitý dům, tedy Národní galerii.

Centrum je plné chátrajících domů. Co navrhujete?
Problém u nás spočívá v tom, že spousta lidí dělá rozhodnutí, která jsou výhodná pro ně a nejsou výhodná pro všechny ostatní. To je normální vlastnost. Ale správně by měla narazit na nějaký odpor, kterému můžeme říkat veřejný zájem nebo veřejná správa.

Majitelé, kteří nechávají domy chátrat, staví novostavby, jež jsou efektivnější nebo současnější. Zhodnocují si tak svůj majetek na několikanásobek. Záleží na tom, jestli my všichni řekneme tak jo, tak si to takhle dělejte. Když bychom majiteli řekli ne, to udělat nemůžete, řada lidí si to vykládá, že je to komunistické chování. Vtipné na tom je, že se přesně takhle chovají v Nizozemsku či Británii, což nejsou úplně komunistické země. Kdybyste nechala dům chátrat tam, město vám ho zrekonstruuje za vlastní peníze a nechají vás to zaplatit. A když byste to zaplatit nedokázala, dům by vám sebrali.

A kde to takhle ještě funguje?
Určitě v Dánsku a v Holandsku. Ale těch míst bude daleko víc. Jde o to, že vlastnictví zavazuje. S vlastnictvím máte nějaká práva a nějaké povinnosti. A pokud se o to nezvládáte starat, čelíte pokutám. Ty jsou na různých místech světa různě vysoké. Zmínil jsem ty největší pokuty v momentě, kdy ten dům začíná padat a ohrožuje lidi okolo.

Tady u nás jsou pokuty směšně nízké. Pohybují se okolo sto tisíců, někdy možná milionů. Ale u miliardového majetku je to docela legrace. Nejsme zatím moc úspěšní ve vymáhání pravidel.

A jak vypadalo bourání staveb v minulosti?
Když se podíváme do historie Prahy, tak se bouralo a masivně. Václavské náměstí vypadalo úplně jinak než dnes. Dlouhé roky to bylo úplně normální. Ale architekti používají jednu větu, kterou mám rád: Zbourat se dá v podstatě cokoliv, pokud to bude nahrazené něčím lepším. Posouzení má své úskalí. Kdysi Bořek Šípek dostal otázku, jestli by se dala zbourat katedrála sv. Víta, a řekl, že samozřejmě ano, pokud to nahradíte něčím lepším. Je to samozřejmě přitažené za vlasy a jsou věci, které zbourat nejdou.

Teď probíhá kauza okolo budovy Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Mikulanské ulici projektu architekta Ivana Kroupy. Je to bývalá škola, která se zavřela, protože tam bylo málo studentů, a tak ji dostala UMPRUM do své správy. Kroupa udělal projekt, kdy z budovy zbyla jen přední fasáda a ostatní je novostavba. Myslím si, že by na to povolení získat měl, protože ta budova má důležitý obsah.

Pokud chce UMPRUM zůstat v centru Prahy a chce mít svoje dílny, tak jsem absolutně pro. Dám tomu přednost před starým domem, protože si myslím, že to je pro město přínosné. Vracíme znovu k veřejnému zájmu. Byl bych rád, kdyby 400 studentů a studentek chodilo po městě. Byla by to protiváha tomu, že jsme se vzdali života ve městě ve prospěch turistickému ruchu. V tu chvíli zapomínám, že jsem architekt a vidím, že podobných domů je v centru několik a pokud se nahradí něčím funkčním, tak jsem spokojený. Vždy je to případ od případu.

Podobně se řešil Maršmeloun u Anežského kláštera...
Tam jsem byl taky za.

Stejně tak lidé byli proti Tančícímu domu. Ale teď se z toho stala jedna z ikon města.
Tyto věci se musí řešit individuálně. Je to vždycky posuzování s velkou dávkou rizika a s velkou pravděpodobností omylu. Nevím, jestli bych se dokázal rozhodovat roku 1994, jestli má vzniknout Tančící dům nebo ne. Dokážu snést na obě strany, proč ano a proč ne. A skoro bych řekl, že to bude rozhodování v procentech 52 ku 48. Není to vůbec jednoznačné. Ještě ani dnes nemůžu říct, že to byl dobrý počin. Na to jsou tady památkáři, úředníci, politici, ale byl bych rád, aby svoje pochyby zveřejňovali, protože je jasné, že to není jednoduché. Měli by sledovali reakce veřejnosti. Ale taky se kolikrát potvrdilo, že je dobré jít proti názoru veřejnosti.

Napadají vás v Praze domy, které lidé nechtěli přijmout a stali se z nich teď VIP adresy?
Známý příklad je Obecní dům u Prašné brány. V době svého vzniku byl nejvíce nenáviděnou stavbou mezi odborníky, mezi architekty jako byl Gočár a Kotěra. Nenechali na něm suchou niť. Důvod byl, že to byl patnáct let starý dům. Bylo to na něj moc pozdě, byl to secesní dům dokončený roku 1912. Kdyby se udělal takový dům na konci 19. století, tak by mu lidi zatleskali. Ale ta doba, se tenkrát měnila tak rychle, že ve stejné době stavěl Kotěra moderní muzeum v Hradci Králové. Když si ty domy dáte vedle sebe, tak je to velký rozdíl. Lidi tenkrát říkali: To jste se snad zbláznili, je to vřed na tváři Prahy a podobně. Dnes je to milovaný navštěvovaný dům. Nikdo si nedokáže představit v jaké atmosféře vznikal. Je to lehce po sto letech...

Připomněl jste mi příběh Eiffelovy věže v Paříži.
Tam to bylo asi mnohem razantnější. Zkuste se do toho trochu vcítit. Řekněme si nejvyšší stavba v Praze, pokud nebudu počítat Žižkovský televizní vysílač, je na Pankráci Motokov se 109 metry. Měří jednu třetinu Eiffelovky. Přesuňme se o 125 let zpátky a představte, že vám ve městě vzniká dům, který má 300 metrů. Kdybych to měl přenést do dnešní doby, tak by ten dům musel mít tři kilometry. Tak taková reakce lidí by na to dneska byla jako byla tehdy.