metro.cz

Jednou bych chtěl doprovázet Lucii Bílou, říká virtuos z Masaryčky

  16:45
Masarykovo nádraží se každé odpoledne proměňuje v koncertní sál. Chodí sem totiž hrát na piano třiadvacetiletý romský mladík Robert Ferenc.
Hrál jsem na všechna piana, která jsou rozestavěna po různých místech Prahy,...

Hrál jsem na všechna piana, která jsou rozestavěna po různých místech Prahy, ale na Masarykově nádraží je jedno z nejlepších. | foto: Kateřina SmidMetro.cz

U hudebního nástroje, který byl do vestibulu umístěn v rámci projektu Piana na ulici, se tak pravidelně scházejí zástupy posluchačů. Ať už jde o starší dámy s taškami s nákupem v rukou, či mladé páry vyrážející do města.

Proč jste se pustil do hraní právě na Masaryčce?
Hrál jsem na všechna piana, která jsou rozestavěna po různých místech Prahy, ale na Masarykově nádraží je jedno z nejlepších. Proto se tam nejraději vracím. Baví mě a jsem rád, když se lidé zastaví a poslouchají. Okouzlila mě také zdejší atmosféra. Lidé spěchající z práce, do práce, sem a tam se zastavují a poslouchají a najednou je po spěchu, oni stojí nebo si sednou a jsou na pár chvil jen sami se sebou.

Hrajete jen pro uznání, či také pro nějakou korunu?
Hraji, protože mě to baví, protože se chci zdokonalovat a cvičit, a pokud mi někdo něčím přispěje, tak si toho vážím, protože vím, že lidi moje hraní zaujalo a líbí se.

Kde jste se naučil tak hrát?
Od tří do osmnácti let jsem vyrůstal v dětském domově. Už tam poznali, jaký mám k hudbě vztah, a podporovali mě. Od té doby hraji a učím se sám, třeba pomocí poslechu MP3. Mám to tak rád, ale také vím, že bych potřeboval nějakého dobrého učitele, který by mě někam posunul, a já se mohl dále zlepšovat.

Kam vedla vaše cesta, když jste opustil dětský domov?
Studoval jsem na pražské konzervatoři obor „ladění klavírů“. Bydlel jsem na internátu. Pak ale přišly určité osobní problémy, školu jsem i přes dobré studijní výsledky nedostudoval a dva roky jsem žil na ulici. Teď tady hraji také proto, aby si mě někdo všiml a pomohl mi prosadit se a uplatnit můj talent.

Setkal jste se při hraní na ulici i s negativní reakcí?
Zatím ne. Lidé buď jen projdou, nebo se zastaví, a někteří poslouchají dlouho.

Kde byste si nejraději zahrál v budoucnu?
Mým největším snem je doprovodit na klavír Lucii Bílou, také bych si rád zahrál na zaoceánské lodi. Momentálně ale hledám jakoukoliv příležitost pravidelného hraní. V kavárně, vinárně, hotelu. Také by mě lákalo zúčastnit se soutěže Československo má talent a pokusit se prosadit. Nedávno mi přátelé natočili materiál na hudební CD. Mám také nové webové stránky.

Autor: Filip Jaroševský Metro.cz
zpět na článek