„To, co zůstane zachováno pro budoucí generace, vychází z archivářova citu. On určuje, co bude v budoucnu důležité a co bude již dnes nemilosrdně skartováno,“ říká Tomáš Dvořák, který je archivářem čtrnáct let.
České archivyNejdůležitějším archivem je Národní archiv, který uchovává fondy centrálních institucí Česka a Československa. Naopak největším archivem u nás je Moravský zemský archiv v Brně uchovávající základní dokumenty moravské státnosti. Nejvýše stojí státní oblastní archivy. Ty jsou v Praze, Třeboni, Plzni, Litoměřicích a v Zámrsku, Moravský zemský archiv v Brně a Zemský archiv v Opavě. |
Jak jste se dostal ke své profesi?
K archivnictví mě přivedla soukromá vášeň – zájem o vlastní rod. Když jsem si na střední zkusil udělat svůj první rodokmen, začal jsem navštěvovat archivy a seznámil se s badatelstvím. To mě uchvátilo natolik, že jsem se ho rozhodl studovat. Chtěl jsem na badatelskou činnost nahlédnout z druhé strany.
Co je úkolem archiváře?
Každý, kdo je starší osmnácti, může bádat v archivech. Dopředu si zjistí, jaké archiválie kde jsou, přijde či se objedná, registruje se... No, a pak bádá. Úkolem archiváře je, aby měl z čeho bádat, shromažďuje tedy materiály, ze kterých lze čerpat. Ideální je, aby se z co nejmenšího množství dokumentů dověděl badatel co nejvíc.
Přicházejí někdy lidé s požadavky, které archiváři nemohou splnit?
To je někdy opravdu problém. Vytvářejí se totiž stále nová a nová témata. Nedávno třeba přišel badatel, že chce studovat stravování ve školních jídelnách v době normalizace. Jak jsme ale záhy zjistili, jídelní lístky se z té doby vůbec nedochovaly. Lístek totiž nebyl typ dokumentu, který by některý archivář označil za archiválii.
Jakým způsobem jde něčemu podobnému zabránit do budoucna?
Existuje metoda, takzvané vzorkování, že vezmete z jakékoliv agendy alespoň jeden ročník. Pokud použijeme příměr s jídeláky, tak je vezmete z několika škol v roce 70, 75 a 80 a tak dále. Pak v roce 2017 vidíte, co se tehdy jedlo. Nevíte všechno, ale alespoň něco.
Nyní se naplno věnujete digitálnímu archivnictví. Proč vzniká právě teď?
U archivu to není jako třeba u knihoven, kam proudí knihy samy od nakladatelství, nebo u muzeí, kde tvoří sbírky nákupy a výpůjčkami. Každý archiv má svůj okruh institucí, v našem případě jde o pražskou veřejnou správu. Ta má povinnost uchovávat a starat se o všechny dokumenty, které zde vzniknou. Až v roce 2009 dostaly orgány veřejné moci povinnost komunikovat mezi sebou výhradně elektronicky. Tak vznikla obrovská masa digitálních dokumentů. Existuje ale také takzvaná skartovací lhůta, po které data získáváme ke zpracovávání my. Ta u některých institucí dobíhá až nyní.
Jak se bude digitální archiv lišit od toho klasického?
Bude dokumentovat život v metropoli stejně, ale půjde nejen o písemnou, ale i fotografickou produkci, videa a podobně. Samozřejmě jsme zvědaví, protože na rozdíl od papíru, se kterým to už za osm set let umíme, je shromažďování dat tak trochu množstevní past. Koupit další datový disk je oproti horám papírů na policích jakoby snazší. Snad si toho nenabereme moc.
Získávají se archiválie také z jiných zdrojů než právě od institucí?
Určitě. Fotografie se třeba odkupují od fotografů nebo si je vyfotí archiváři sami. Když byly v Praze povodně, každý od nás byl s foťákem v ruce v nějakém vysokém domě a fotil ostošest. Pokud probíhá podobná událost, je jasné, že je důležité v podstatě všechno. To jsou momenty, které stojí za to uchovat.