V 9.30 hodin měli hasiči nahlášen požár v 18. patře hotelu Opatov, což je v přibližně výšce 52 metrů. Naštěstí jen cvičný a naštěstí v hotelu, který hotelem už několik let není. Proto ho hasiči, policisté i vojáci využívají k cvičným zásahům.
Jako první je na místě zdejší jednotka profesionálních hasičů z Chodova, která to má nejblíž. Po pár vteřinách velitel úseku Martin Peter uděluje před vchodem do budovy v 9.40 hodin pokyny svým mužům. „První družstvo se připravíte bokem, vyšleme napřed průzkumné,“ volá Peter.
V budově sice funguje výtah, ale všichni musí nahoru pěšky i s veškerým vybavením. Takže kromě hadic složených v drátěných koších nesou na sobě kolem dalších 30 kilogramů.
Kontrola jednotlivých pater
V 9.49 se na chodbě hotelů ozývá hlášení „Patnácté patro čisté, šestnácté patro čisté“. Stejná slova pak vysílačkou putují k veliteli zásahu Janu Havrdovi, který je spolu s dalšími lidmi před budovou. Havrda je pomyslným středem pavučiny, kam se sbíhají vlákna všech příkazů, pokynů a hlasů.
„Pro velitele zásahu. Jsme v 17. patře, je tady lehounce, lehounce zakouřeno,“ hlásí hasič Ortinský. Ve vysílačce se po chvilce ozývá další hlášení: „Máme ustanovenou plošinu a zavěšen rukáv.“ To oznamovaly jednotky hasičů, kteří přijeli z Petřin. Jejich plošina s evakuačním rukávem dosáhne do výšky 37 metrů. Mají stanoviště na severní straně hotelu, hned vedle nich jsou hasiči z Krče s žebříkem, který s košem na konci zdolá výšku 52 metrů.
Po schodoch
Na úzkém schodišti je rušno, jak tady snad nikdy nebylo. Radost by tu měl určitě zpěvák Richard Müller známý písní Po schodoch. Po nich musí nahoru všichni hasiči i všechna výzbroj, takže zvuků je tu nespočet.
Čtyři minuty před 10. hodinou se další skupina hasičů blíží k zakouřenému prostoru. Proto si všichni nasazují dýchací masky a zapínají kohouty láhvích, které nesou na zádech.
„Musíte až do devatenáctého. Kluci, co máme navíc materiál, tak ho dáme o patro pod námi. Tam si uděláme sklad,“ hlásí jeden z velících. Nahoru stoupají hasiči se jmény na přilbách - Skalický, Němeček, Jelínek a spousta dalších.
Cesta do kouře
„Zapojte dejcháky, nandejte si pásky a jdeme o patro výš,“ důrazně velí jeden z šéfů družstva kousek pod místem, kde už je zakouřeno.
Mezitím éterem běží další informace. „Zpráva pro velitele zásahu. S AZ 52 vyjíždíme nahoru a budeme dělat průzkum fasády,“ hlásí obsluha výsuvného 52metrového žebříku. Hlasy – povely a jejich důsledné potvrzení se mísí s hlubokým oddechováním hasičů a jejich ventilů u dýchacích masek.
K veliteli Havrdovi směřuje další zpráva. „Osmnácté patro pro velitele zásahu. Našli jsme ohnisko, připojíme si útočný proud na náš rozdělovač. Nalezeny ve dvou pokojích osoby, kterým nehrozí nebezpečí. Jsou hlídány na patře, aby nevycházely,“ hlásí velitel úseku Martin Peter s červenou vestou s tímto nápisem a tímto nápisem na ní. Sedí na bobku mezi dveřmi ke schodišti. Z obličeje mu stékají čůrky potu. Za chvíli sestupuje o patro níž. Mezitím mu jeden z jeho mužů hlásí: „Martine, my jsme tady s proudem připraveni“.
Samostatný pohyb na neznámé dlouhé hotelové chodbě, která je zakouřená, i když jenom dýmovnicemi, je krajně nepříjemný. Zvlášť při pomyšlení, že by člověk mohl ztratit cestu zpět.
Studenti jako figuranti
Éterem běží informace pro velitele zásahu a potřeba pomoci ze strany místních jihoměstských dobrovolných hasičů. „ V 16. patře shromážděni figuranti, potřebujeme dobráky, aby je vyváděli“. V malé místnosti vedle schodiště s jedním z hasičů sedí studenti Trivisu, kteří dělají figuranty. V zakouřených patrech jich bylo celkem 19. „Nadechni se pořádně, ono to foukne,“ radí hasič studentovi Michalovi sedícímu na zemi. Na ústech a nose mu při tom přidržuje dýchací náústek. V malém notýsku má pečlivě zapsané figuranty, které od kolegů z vyšších pater převzal.
„Kluci, vy jste volní? Potřebuji dva lidi na vyvedení. Vezměte vyváděčky a jdeme,“ říká Peter svým dvěma podřízeným, aby figurantům nasadili lehké vyváděcí masky a začali sestupovat.
Dobrovolní hasiči
Krátce po 10. hodině se do 16. patra dostávají první dobrovolní hasiči z Jižního Města s velitelem Jiřím Košárkem. S sebou táhnou dýchací přístroje, které sami nepoužijí, ale mohou je využít hasiči, kteří musí do zakouřených prostor.
„Jak se držíte, má někdo potíže? Má někdo nevolnost, motá se mu hlava?“ ptá se hasič, který má pod kontrolou figuranty. „Tady je těch prvních sedm lidí. Ve stejném počtu je předejte dole. Dva tady zůstanou pro další skupinu,“ úkoluje své dobrovolné kolegy profesionální hasič, který se snaží zbývající figuranty uklidňovat.
Velící Jan Havrda posílá do éteru hlášení: „Velitelé jednotlivých pater a úseků, v 16. patře leží osm dejcháků, které přinesli kluci s SDH (pozn. sbor dobrovolných hasičů). Takže si je kdyžtak můžete vyměnit, pokud byste je potřebovali.“
Martin Peter mezitím vysílačkou dolů před hotel informuje, že v 18. patře ještě probíhá evakuace z části, kde nehoří. V momentě se obrací na své kolegy. „Zkontrolujte ještě jednou všechny,“ nařizuje hasičům, aby pro jistotu ještě jednou prohlédli všechny již evakuované místnosti.
„Šestnácté patro začíná být zakouřený, sběrný bod přesouváme do 14. patra,“ ozývá se z vysílačky Velitel Havrda tuto informaci obratem také do vysílačky potvrzuje a hasič se zbytkem figurantů sestupuje pro jistotu o dvě patra níž.
V koši hodně vysoko nad zemí
Mezitím v koši na žebříku jsou u jednoho z okem hasiči Novák a Vobejda. V 10.21 hodin Novák hlásí. „Z koše ve výšce přes 50 metrů. Vodu máme vypnutou, ale přívod vody je zajištěn“. Přes otevřené okno u chodby oba potvrzují, že takto u fasády a za bezvětří je to výborné. Pokud je ale žebřík ve volném prostoru a vítr sílí, tak má celý žebřík nepříjemné výkyvy. Navíc koš není plošina. Plošina je větší, do koše se dva hasiči s dýchacím přístrojem na zádech ale tak tak vejdou.
Cvičení se alespoň v 19. patře chýlí ke konci. Martin Peter v 10.41 hodin hlásí: „Tady v podstatě je všechna práce udělaná, jen čekáme, jestli bude ještě nějaká dodávka vody. Ještě se Honzo nestříkalo z toho proudu nad námi,“ potvrzuje Peter. Po chvíli ještě veliteli zásahu Havrdovi hlásí, že 19. patro je prohlédnuto a nikdo v něm nezůstal.
Teď ale hasiči musí ještě všechno, co tak pracně vynosili nahoru, snést dolů. Pokud by jim někdo tuhle práci záviděl, tak je to opravdu dřina. Při zásahu se ale jeden na druhého mohou spolehnout. To je deviza, která v každém zaměstnání není pravidlem.