Voroplavba v Čechách. Plavci putovali z Prahy domů pěšky

Bývalý pracovník akademie věd Jiří Svoboda si odbornost přes vodu spojil s celoživotním koníčkem – sbíráním materiálů, svědectví a dokumentů o českém vorařství.

To teď vložil do nové knihy Historie voroplavby v Čechách, kterou v uplynulých dnech pokřtil v nádherné knihovně Strahovského kláštera. Jedinečná knihovna totiž ukrývá vedle cenných tisků například Altmannovo panoráma Vltavy z roku 1641. Třímetrová kresba zachycuje důležitá místa, kudy putovalo jihočeské dřevo na důležité stavby do hlavního královského města. Na mapě jsou zachyceny cenné památky na plavbu po Vltavě nejen na vorech.

„Podklady jsem intenzivně shromažďoval asi dva roky,“ prozradil autor dějin voroplavby. Ale základy knihy se rodily už dlouhá léta předtím. Jiřímu Svobodovi se podařilo pečlivě zdokumentovat vedle klasické voroplavby po Vltavě a dalších českých tocích (plavilo se například po Otavě, Sázavě nebo Berounce) i putování vorařů anebo později i nákladních člunů zpět z Prahy do jižních Čech. Do královského města se vozilo po vodě nejen dřevo na stavby a nábytek, ale především cenná komodita – sůl.

Protože na vorech docházelo k jejímu častému znehodnocování, dopravovali ji na člunech. Většinu z nich pak hned v Podolí a Podskalí rozebrali na stavební dříví, některé lodě však putovaly zpět do Českých Budějovic. Táhly je tam na lanech koňské potahy po takzvané Potahové stezce podél celého toku až do jižních Čech.

„Jedním z mýtů je, že stezka byla zpevněná dřevem, ale naši předci nebyli hlupáci a vystavěli ji z kamene, aby vydržela,“ říká autor. Po cestě, kterou absolvovali jihočeští voraři pěšky (naposledy v roce 1905), byla řada oblíbených přespání a hostinců.

Kdysi za hranicemi sídelního města, dnes už jsou na jeho katastru. Třeba vyhlášená hospoda U Janderů v Jarově, nyní již součásti pražské Zbraslavi.

Vltavou nahoru dolů Plavení po Vltavě je dějinami průmyslu, obchodu i dávné ekologie. Potahová stezka začínala v Praze na Smíchově a vedla například až do Českých Budějovic. Měřila 191 kilometrů. Nadmořská výška smíchovského přístaviště byla 187 metrů, v Českých Budějovicích o 200 metrů výš. Ještě po 2. světové válce platilo, že vory jsou nejlevnějším a nejčistším způsobem dopravy dřeva. Na počátku 19. století byly jihočeské lesy kvůli vysoké těžbě stromů silně poničené. Lesmistr v Železné Rudě tehdy napsal, že se „v dřevinách tak drancuje, že je odporno na toto hleděti“.