„Kdykoliv mám chvilku volna, skočím do autobusu a vyrážím směr letiště. Bydlím v Braníku, takže to mám docela kousek. Díky tomu dám pak dohromady většinu spojů, kdy a kam letí. Věděl jste, že se teď přes zimu moc nelétá do Lucemburska?“ vypráví o své lásce k létání Filip. Letadla a letiště mají u Schillerů v krvi. Filipova sestřenice je pětadvacet let letuškou, babiččin bratr byl zaměstnán jako letecký mechanik. „V naší rodině se traduje, že ho po válce Češi zapomněli v anglické nemocnici. Když se chtěl vrátit, nechtěli ho pustit zpět. Leda by prý v Československu dělal zvěda. Tak radši zůstal natrvalo v Nottinghamu,“ vypráví se zápalem Filip.
Velmi si užíval práci na Letišti Václava Havla, kde s pomocí asistentky vypomáhal v kanceláři. Bohužel zde však pro něj nebyl dostatek práce a musel odtud před pár měsíci odejít. „Říkali mi, že pracuju dobře, ale zkrátka pro mě neměli stoprocentní vytížení,“ dodává Filip.
Svou novou knížku Filip před pár dny slavnostně pokřtil – kde jinde než na pražském letišti. Svou prvotinu nazval Významná letištní a jiná města bývalé NDR a neotřele se na jejích stránkách pouští nejen do popisu samotných letišť, ale také do cestopisného povídání o jednotlivých městech. Při nich chvílemi romanticky líčí genia loci, jindy se nebojí podat informace trochu techničtěji. „Pokud jste cestovali do Berlína letadlem, přistáli jste pravděpodobně v západní části, na letišti Berlín Tegel Otto Lilienthal. První, co nejspíš uvidíte, když vystoupíte z letištního autobusu, bude nádraží a restaurace McDonald’s,“ píše v kapitole o Berlíně.
Jednou z několika vyvolených, ke kterým se knížka dostane v tištěné podobě, je Filipova maminka. Ta žije dlouhodobě v Liberci a Filip za ní jezdí, jak jen je to možné. Protože knih mohl vytisknout jen několik desítek, není si je již možné nikde koupit. Filip je proto nechá do Vánoc umístit v elektronické podobě na web rytmus.org. Jde o stránky organizace, která pomáhá převážně lidem s mentálním postižením, aby se mohli aktivně začlenit do běžného života. Ať už je to ve škole, v místě bydliště, nebo, jako je tomu ve Filipově případě, v práci.
„Jsem u nich už čtrnáct let a asistentka za mnou do zaměstnaní chodí dvakrát týdně. Pracuji jen tři a půl hodiny denně, protože mi bývá někdy blbě. Vycházejí mi tu však vstříc, takže si můžu vydělat nějakou tu korunu navíc,“ vysvětluje Filip. Příští kniha, kterou Filip začíná připravovat, bude o cestování po městech kolem řeky Sáry. Ta protéká Německem a Francií. „Snad se mi podaří najít někoho, kdo by mi s jejím vydáním finančně vypomohl. Vydávat si knihu sám totiž není, jak jsem zjistil, právě nejlevnější,“ doplňuje.