Kde všude centrální hasičská stanice zasahuje?
Hasební obvod naší stanice zahrnuje městské části Praha 1, 2, 3. Co se týká specializací, je tu lezecké družstvo, někteří hasiči jsou členy USAR týmu (Urban Search and Rescue Team), při pracích na vodě spolupracujeme například s hasičskou stanicí tři. Ten pavouk je složitější. V rámci Prahy jsou na stanicích různé specializace – lezci, chemici, potápěči – a ty mají působnost na celou Prahu. Členové USAR jsou speciálně vycvičení hasiči pro vyhledávání v sutinách. Zasahovali například při zřícení v budově v Mikulandské ulici, byli i při výbuchu plynu v Divadelní ulici. Jeho členové patří ke špičce a jezdí i na zahraniční mise.
V jakém počtu hasiči na této stanici fungují?
Střídají se tři směny – A, B, C, a to ve 24hodinových službách. Na každou směnu vychází 26–27 lidí. Z nich se vytvoří tři výjezdová družstva. Jejich standardní složení je 1+5, případně se jezdí s tzv. družstvem o sníženém složení 1+3. Pak ještě máme automobilový žebřík s obsazením 1+1 a další speciální techniku. Je to automobil s CO2 pro hašení požárů elektrických zařízení – tramvají, rozvoden. Principem je ochlazování, při výstupu na ventilu je teplota -78 °C. Měli jsme speciální vozidlo s nůžkami a další s cobrou (pro vysokotlaké řezání vodním proudem). Ta jsme ale zrušili a toto vybavení je nyní už ve všech stanicích alespoň na jednom voze.
Centrální stanice měla za loňský rok největší počet výjezdů hasičů z Prahy...
Výjezdů bylo celkem 2196. Nemuselo se ale vždy jednat jen o hasební obvod naší stanice. Jezdili jsme i na výpomoc do jiných částí Prahy. Z celkového počtu výjezdů bylo 585 požárů. Je to rozdíl oproti stanici v Modřanech, kde bylo výjezdů kolem 600–700, na Chodově přibližně 800.
Jsou dny, o nichž by se dalo říct, že jsou živější?
Myslím, že nelze označit den, kdy by bylo nejvíce, nebo nejméně zásahů. Pokud jsou prázdniny, tak tady v centru města to až tak zřejmé není. Co se týče dopravy, to znát je, ale určitě ne tak markantně jako například v okrajových částech. Když si vzpomenu na Chodov, tak tam bylo poměrně dobře znát, že mnoho lidí odjede do jiných částí města za prací. Tady se pořád něco děje, noc nevyjímaje.
Na Jižním Městě jste se zúčastnil zkoušek průjezdnosti komunikací, jak je to tady?
Ano, zkoušky průjezdnosti jsme na Jižním Městě dělali. Obdobný projekt jsme řešili v Modřanech. Problém v centru Prahy je možná ještě mnohem větší, ale možné řešení je téměř nulové. V sídlištních vnitroblocích si lze například pomoct změnou parkování z podélného na příčné, částečným stáním na chodníku a podobně. Tady to takto řešitelné není. Kluci si tu s velkými auty opravdu užijí. Právě z toho důvodu máme speciální úpravu pro výškovou techniku – automobilový žebřík. Vozidlo má natáčecí jak přední, tak zadní nápravou. Přece jen u cisterny si hadice natáhneme, ale výškovou techniku je třeba dostat co nejblíže k místu, kde ji chceme mít, aby efektivita byla taková, jakou potřebujeme.
Jako velitel stanice se účastníte také výcviků a výjezdů družstev?
Výcviků se zúčastníme, v poslední době to bylo například cvičení špinavá bomba na Žižkově. Zajišťoval jsem zapůjčení objektu a cvičení jsem byl také přítomen. To se jedná o takzvaný organizační čas. Co se týká operačního času, tak velitelé stanic jsou od 3. stupně poplachu operačním střediskem povoláváni na místo události. Takto jsem byl na místě masivního úniku plynu na křižovatce ulic Masná–Rybná. Kromě toho pokud u jiného případu sami vyhodnotíme, že zásah je nějakým způsobem specifický, informujeme operační středisko a můžeme vyrazit na místo. Zároveň jsem členem týmu posttraumatické péče, takže se bohužel někdy stane, že jsem povolán operačním střediskem k události, při níž je třeba poskytnout psychologickou nebo psychosociální pomoc. Ať už by to bylo směrem k hasičům, nebo účastníkům nehody či události. Zatím jeden z posledních výjezdů byl v prosinci při dopravní nehodě kamionu a autobusu v Horních Počernicích. Povolali mě tehdy na žádost velitele zásahu.
Takže jako velitel stanice už ke každé události nejezdíte?
U sboru jsou tři úrovně řízení jednotek. Taktická, to je vyloženě činnost velitele zásahu na místě. Operační – to řeší operační středisko a jedná se o povolávání jednotek a jejich koordinaci. Pak je strategická úroveň řízení a v ní jsou všichni velitelé stanic. Ta už pojímá širší záběr i v tom smyslu, že se při ní řeší například spolupráce se státní správou na místě události. Když si vezmu například štáb velitele zásahu, je tam člen pro nasazení sil a prostředků, pro týlové zajištění, pro spojení a podobně. Takže se spíš stávám členem s nějakým úkolem. Že by si ale velitel stanice vzal hadici a lezl někam, tak to už není.
V centru města je mnoho historických a složitých budov. Jak se s nimi seznamujete pro případ zásahu?
V rámci odborné přípravy máme plán školení. Jednotky se s objekty přímo seznamují na místě. V rámci plánu se dá domluvit, že uděláme pro určitou budovu přímo cvičení. V poslední době jsme ho měli v Obecním domě. Například v souvislosti s rekonstrukcí Národního muzea tam naši hasiči jezdili, aby každý z nich věděl, jak to tam vypadá a funguje. Na objekty s vysokým či zvýšeným požárním rizikem, či zhoršenými podmínkami pro zásah se zpracovává Dokumentace zdolávání požáru. Objekty se zvýšeným požárním rizikem mohou být připojeny na Pult centralizované ochrany (PCO). Jedním z mých úkolů je právě také kontrola operativních karet a dokumentací zdolávání požáru. Zrovna u těch objektů, které jsou připojeny na PCO je to o fyzické prohlídce objektu.
Hasičská centrála je vaše třetí stanice ve funkci velitele. Dají se porovnat?
Každá stanice je úplně jiná. Chodovská je poměrně stará, ale repasovaná. Díky právě povedené rekonstrukci jsem dostal za úkol koordinovat výstavbu modřanské stanice a ve finále jsem skončil tady na centrále. Co se týče charakteru stanic, rozdíl je poměrně zřejmý už na první pohled. Ač to jsou kostky, tak chodovská stanice je takový rodinný typ. Je tam umístěna pouze jednotka, nejsou tam žádná další oddělení, žádní denní pracovníci. Tím je atmosféra úplně jiná.
Na rozdíl od toho v modřanské stanici je také odbor ochrany obyvatelstva a krizového řízení a operační středisko – jak linka 150, tak linka 112. Možná ty začátky na modřanské stanici byly s otazníkem. Kluci, kteří přišli z jiných stanic, kde byla vždycky jenom jednotka, si museli začít zvykat. Dalo by se to přirovnat k několika rodinám žijícím v jednom domě. Zrovna co se týká odboru ochrany obyvatelstva, to byl jejich první objekt, v němž měli být společně s hasiči. Možná je to dáno tím, že stanice je na kraji města, ale ve finále to dopadlo tak, že ta tři oddělení fungují v docela hezké symbióze.
Tady v centrální stanice je jak ředitelství, tak oddělení, která zajišťují chod sboru, tak i jednotka. Cvrkot, který je tady, je nesrovnatelný.
Rozdíl je i v počtu lidí, že?
Ano, v Modřanech vycházelo 16 - 18 lidí na směnu, tady je to téměř 30, celkově kolem 80. Pak jsou tu ještě další oddělení.
Cítíte jedinečnost místa, kde se centrální stanice nachází?
Určitě má kouzlo staré zástavby. Když jsem sem jezdil z předchozích pracovišť, věděl jsem, že jedu na centrálu vyřizovat nějakou agendu pro kluky, nebo pro chod stanic z pozice velitele stanice. Je pravda, že ta atmosféra na mě dopadla naplno, až když jsem sem nastoupil. Když ráno jdu do práce a vidím průhledem Legerovou ulicí nově zrekonstruovanou budovu Národního muzea, tak to určitě cítím. Je to dáno i jiným ruchem nejen na stanici, ale i v jejím okolo. Například i zajištěním výjezdů do Sokolské.
Jak k tomu došlo, že jste se stal hasičem?
K hasičině jsem se dostal spíš náhodou. Denní studium vysoké školy se mi vlivem historických událostí nepodařilo úplně dokončit. V té době se zrovna ale na policejní akademii otevíral nový obor pro hasiče. Řekl jsem si, že to není vůbec špatný nápad. Žil jsem na Jižním Městě, proto moje první kroky při pátrání, jak se k hasičům dostat, vedly na chodovskou stanici. Měl jsem štěstí, že sbor zrovna lidi přijímal. Po několika letech jsem na této stanici paradoxně velel člověku, který mi radil, jak se k hasičům dostat. Poté jsem vysokou školu dokončil.