Do Fulínova zahradnictví chodili pro cibulky a sazenice bratři Čapkové i TGM. Co míval známý vinohradský zahradník na skladě, si nyní mohou Pražané prohlédnout na záhoně táhnoucím se podél novotou svítící budovy Národního muzea. „Tahle sbírka historických sortimentů vytrvalých květin a cibulovin, to je náš majstrštyk, přesně podle dobového katalogu,“ ukazuje na kvetoucí hyacinty a probouzející se tulipány zahradní architekt Ondřej Fous, náš průvodce po obnovených Čelakovského sadech. Důvodů, proč se v parku zastavit, je ale mnohem víc.
KRNAP hořce neposlal
Ještě před dvěma lety byly Čelakovského sady dvojčetem nedalekého „Sherwoodu“ – většina chodců parkem raději co nejrychleji proběhla. To se ale změnilo s loňskou obnovou, která se uskutečnila souběžně se závěrečnou fází rekonstrukce Národního muzea. Do akce se tu zapojilo více než sto zahradníků, Fous na vše dohlížel z pozice autora krajinářského řešení. „Když se blížil 28. říjen, bylo tady na placu asi čtyřicet zahradníků, sto lidí dělalo na exteriérech Muzea, dalších šest set uvnitř,“ vzpomíná, mezitím co se od spořádaných záhonků přesouváme nahoru k Legerově. Tady začíná opravdová česká divočina – čemeřice, sněženky, podléšky, sasanky. Za prvními jarními květy už se Pražáci nemusí vydávat až do Divoké Šárky, Prokopského údolí nebo do botanické, rostou pár kroků od magistrály. „Naše rostliny ctíme, celkem je tu nějakých 230 druhů a polovina je domácích,“ vypráví Fous. Autoři parku měli zálusk i na české hořce, správa Krkonošského národního parku ale bohužel jejich žádost o několik exemplářů odmítla. Přenos dnešní zákony neumožňují. „Je to trochu smutné, ale hořce, které tu můžete vidět, jsou nakonec z Německa, jakkoli samozřejmě od našich nejsou k rozeznání,“ ukazuje rašící rostlinku zahradní architekt.
Proměnu okolí Muzea ukazuje i nová výstava.
Přestože Pražané vnímají Čelakovského sady jako historický park, pravda je to jen zčásti. Jeho současnou podobu silně ovlivnila 70. léta, kdy se prostor vedle muzejní budovy během výstavby metra proměnil v jedno velké koryto. Až tehdy byly podél Mezibranské ulice vysazeny lípy, které poměrně dobře prosperovaly až do konce 80. let. Pak ale v okolí zhoustl provoz, zvýšilo se zasolení půdy a stromy začaly umírat.
Německý dub je odolnější
Dole, u spodního chapadla magistrály se zahradníci rozhodli pro radikální řez. „Bylo to těžké rozhodnutí, ale utýrané lípy musely pryč, celé lože se vybagrovalo cugrunt. O tom, v jakých podmínkách stromy živořily, svědčí i fakt, že jsme v půdě nenašli ani jedinou žížalu. Tady prostě nikdo žít nechtěl,“ vypráví Fous. Podél vozovky byla postavena odsolovací zídka a do nové půdy zahradníci zasadili rostliny, které si se solí v přírodě umějí lépe poradit. Místo lip tu teď roste šestnáct odolných trnovníků pražských. Jedná se o křížence akátu, který v roce 1924 vyšlechtil pražský zahradník Josef Vik. „Sehnat je byla celkem detektivka, dendrolog si sedl do auta, objížděl jednu školku za druhou a hledal a hledal,“ směje se Fous.
Lípy jsou podle něj v centru těžko udržitelné, a tak se kolem Muzea nově sázely hlavně tradiční jerlíny, platan, ale také domácí jeřáb břek, mahalebky, dříny či střemchy. A také pár dubů – německý a kdysi i slovanský národní strom zvládá tvrdý život ve městě lépe než česká lípa. „Rozjeli jsme tady takový underground, když jsme vstoupili do spolupráce s jedním významným českým soukromým sběratelem dubů. Dal nám tři mimořádně cenné duby z Turecka a Kavkazu. Ze stejných míst kdysi nechal vozit duby i Kašpar Maria Šternberk, zakladatel Muzea. Inspiroval nás. Očekáváme, že by se jim v rozpálené Praze mělo dařit,“ přemýšlí Fous. Stromy se ve městě potýkají nejenom se znečištěním a vibracemi od projíždějících aut, ale také se suchem a horkem. Park u Muzea si sám umí dešťovou vodu v maximální možné míře udržet. Pod trávníky jsou speciální štěrková lože a stromy si dokážou stahovat dešťovou vodu díky dláždění se širšími spárami. „Časem jí budou potřebovat více. Plochu lze snadno předláždit a ve svahu udělat srážkové přivaděče. Zatím to není potřeba, mladé stromy bychom mohli naopak utopit,“ vysvětluje Fous.
Kořeny? Jen další síť
Velkoryse je řešen také prostor pro kořenový systém stromů. Před bočním průčelím Muzea směrem k budově bývalého Federálního shromáždění jsou vysazeny jerlíny v prokořenitelných buňkách, které si lze představit jako plastové pivní basy naplněné substrátem a naskládané pod chodníkem. Do těch může strom prorůstat svými kořeny. Na druhé straně budovy, pár kroků od Fulínova záhonu, uprostřed dláždění roste nově zasazený platan, kterému zahradníci pomohli dvěma podzemními kořenovými cestami z upraveného propustného substrátu spojujícími jámu s okolím. „Strom vycítí, kterým směrem kořeny vyslat. Bereme to prostě jako další síť. Pod zemí máme vodu, plyn i elektřinu, je čas začít myslet i na stromy, jinak se tu udusíme vedrem a prachem,“ uzavírá Fous.