V dnešní době převládá nostalgický pohled na nouzové kolonie, na Slatiny, kde stojí jedna z posledních, se pořádá jedna exkurze za druhou. Jaký byl skutečný život v těchto chudinských čtvrtích?
Tento poetický pohled do značné míry přiživily filmy jako Obecná škola. Ta zachycuje vzpomínky Zdeňka Svěráka, který vyrůstal v sousedství dvou velkých kolonií na Praze 10. Byly to Slatiny a kolonie Pod Bohdalcem. Život tu byl samozřejmě tvrdý, na druhou stranu tu nebydlela jen chudina, ale občas i úředníci nebo městští zřízenci.
Jak vůbec kolonie vznikaly?
Velice živelně, nejhorší byly první dva roky. Neexistovala žádná infrastruktura, kolonie neměly ani zpevněné cesty. Pamětníci vzpomínají, že když dlouho pršelo, tak se brodili po lýtka v bahně. Nebyla tam voda ani elektřina. Třeba z vysočanské kolonie zvané Čína se chodilo pro vodu do Rokytky, z jiných zas na vršovické nádraží.
Jak se k těmto slumům stavělo vedení města?
Praha si byla problému s bydlením vědoma a postupně začala stavět i vlastní provizorní baráky. Město zároveň vyčleňovalo prostředky na zlepšení života v koloniích, zpočátku platilo alespoň dovoz vody v cisternách, postupně zavádělo vodu i elektřinu. Ale ne až do domů, postavilo se veřejné osvětlení a kolonisté se mohli na své náklady připojit. To mnoho z nich neudělalo a stále svítili petrolejkami.
Kolik v miniaturních domcích žilo lidí?
Mohlo to být pět, ale klidně i deset lidí. V době krize bylo běžné, že rodiny, které obývaly už takhle malý prostor, ještě pronajímaly místo na zemi dalším nocležníkům.
Dýmová hora
|
Kdy kolonie vznikaly?
Pás nouzových kolonií vznikl kolem poloviny 20. let minulého století.
Dalo by se to označit za formu squatingu?
Ne, domky se stavěly na pronajatých parcelách. Jednalo se jak o pozemky města, tak soukromníků. Ti rádi parcelovali pozemky, pro které neměli jiné využití. Slatiny byly na podmáčeném území, Krejcárek zase na svahu, který se špatně obdělával. Nájem ale nebyl vysoký, oproti tomu, jak se pohybovaly ceny v bytech v Praze. A navíc, ty pražské byty byly přeplněné, takže v nouzových koloniích byly v něčem podmínky příznivější než ve městě. I takhle se na to dá dívat, lidé měli svůj pozemek, kde si mohli držet i drůbež, zatímco jiní se tísnili ve sklepních bytech.
Zmínila jste vysočanskou Čínu nebo žižkovský Krejcárek. Jak vznikaly tyhle poetické názvy?
Kolonie dlouho neměly oficiální názvy. Vy říkáte poetické, ale byly spíš pejorativní. Lidé z Číny nebyli rádi, že se jim tak říká. Většinová společnost se na kolonie dívala skrz prsty. I děti ve školách cítily, že se na ně hledí trochu jinak než na ty z ostatních čtvrtí.
Proč ale Čína, podle chatrčí?
Zřejmě ano, mohlo to připomínat Asii. Pamětníci ale pojmenování také vysvětlovali tím, že jich tam žilo tolik jako Číňanů.
Která kolonie byla největší?
Na Slatinách žilo podle odhadů kolem 2200 lidí.
Měly kolonie vlastní samosprávu, starosty nebo šerify?
Někde ty snahy byly, třeba Krejcárek měl svůj pořádkový výbor. U jiných kolonií o něčem podobném nemám povědomost.
Co společenský život, jak se rozvíjel?
Třeba na Slatinách bylo několik hospod, zároveň tam vznikaly obchody – smíšené zboží nebo řeznictví. Rozvíjel se i spolkový život, spolek měli hasiči nebo baráčníci.
Hasiči asi byli potřeba dvojnásob.
Ano, samozřejmě víme o požárech s ohledem na materiál, ze kterého byly kolonie vystavěny.
Z čeho se budovalo?
Z různých odpadních materiálů – z prken, bedniček nebo cihel z bouraček. Většinou šlo o dřevěné stavby, měly dvě stěny, mezi něž se cpala izolace. Používaly se ale i maringotky či železniční vagony. Dráhy byly dokonce vyzývány, aby odprodávaly vagony nemajetným.