K atletice vás lákal už učitel tělocviku na základní škole. Začala jste však až na střední. Proč?
Na základce holky dělaly takové ty holčičí věci, například tancovaly. Nebo nedělaly nic. Jako já. Prostě mě nic nebavilo a nechtěla jsem být jiná. Po nástupu na obchodní akademii jsem to běhání pořád měla v hlavě a pak najednou dospěla k názoru, že bych to mohla zkusit. Tělocvikář na střední byl bývalý atlet a dal mi kontakt na Slavii, tak jsem šla.
Na ruce nosíte protézu. Běháte s ní nebo ne?
Protéza není povinná, někteří běhají bez ní nebo s takovým „pirátským hákem“. Mně nevadí, trochu jsem bojovala s rotací těla, ale pak jsem si zvykla. Navíc se ze startovních bloků mohu odrazit oběma rukama.
Běhat jste tedy začala v patnácti letech. A hned o dva roky později už jste jela na mistrovství světa...
Do Lyonu jsem jela na pozvánku jako benjamínek a ostrouhala jsem tam. A to tak, že hodně. Ve všech třech disciplínách.
Tereza Jakschová
|
Ve třech? Měl jsem za to, že běháte jen sprinty na 100 a 200 metrů…
Jo jo. Když jsem začínala, běhala jsem a k tomu ještě skákala do dálky. Se změnou trenéra jsem se postupně vyprofilovala jako sprinterka. Takže dálku už tak čtyři roky nedělám a soustředím se na krátké tratě.
Která z nich je vaše oblíbenější?
Teď stovka, protože to rychleji uteče (smích). Ale ne, tak nějak se to střídá. Na některých závodech mám raději dvojnásobnou trať, ale proč, to sama netuším.
Kdy vás atletika pohltila naplno? Bylo to s prvním úspěchem?
Paradoxně to bylo opačně, tedy s prvním nezdarem. V roce 2016 jsem se nedostala na paralympiádu v Riu, minula mě o jedno účastnické místo. A řekla jsem si, že na tu další prostě pojedu a hotovo! Na Tokio od té doby poctivě trénuji a dávám tomu maximum. A první velký úspěch? Určitě dvě medaile z loňského mistrovství Evropy. V Berlíně jsem byla stříbrná na stovce a bronzová na 200 metrech.
Aktuálně vás čeká start na světovém šampionátu. Ten se koná jednou za dva roky. Ale vy budete startovat teprve na svém druhém…
Na mistrovství světa se taky přidělují kvóty, mají na to nějaké vzorečky. Česko mělo málo míst, takže mohu jet až teď. Tedy po šesti letech.
Jak často trénujete?
Čtyřikrát pětkrát týdně, jednu a půl až dvě hodiny denně. Není to jen o běhání, ale máme třeba i posilovnu. U sprinterů to není jen o rychlosti, ale musíme mít také „naběháno“.
Takže byste si troufla třeba na patnáctistovku?
Nikdy! Ani bych nenastoupila. Nebo kdyby ano (a to jen z donucení), tak bych tam vypustila duši. Opačně si to umím představit – mílař by tu stovku obstojně dal, ale sprinter jeho trať ani omylem.
Studujete Českou zemědělskou univerzitu. Čerstvě jste bakalář, zahájila jste magisterské studium. Co vedle atletiky stíháte? A zbývá vám i volný čas?
Do školy chodím třikrát týdně a k tomu i do práce. Dělám pro internetový portál, který vytváří místa pro pracovní nabídky pro startup firmy. Volno mám většinou o víkendu – trávím ho s přítelem a ráda čtu. Knížky jsou moje, ty pravé, papírové.
Přes svůj mladý věk působíte velmi vyrovnaně. Jak snášíte závodní stres, jste nervózní?
Trenér říká, že jsem typ dravce. Pořád v klidu, a když to přijde, tak jdu za kořistí. Nervózní bývám, ale naštěstí to vždycky včas přejde. Umím se soustředit. A to, i když jsou závody odpoledne nebo večer. To si ráda přispím. Ale vliv na můj výkon to nemá.
V Dubaji na vás čeká osmnáct kořistí na každé trati. V únoru jste si odtamtud ze závodů Grand Prix přivezla dvě zlata. Jaké jsou ambice na mistrovství světa?
Tehdy tam byla „slabší“ konkurence. Teď jsou kvalifikované úplně všechny soupeřky z celého světa. Američanky i třeba Polka, která mě porazila na Evropě. Budu spokojená s umístěním do čtvrtého místa. I bramborová medaile mi totiž zaručí jistou účast na paralympiádě v Tokiu. Ráda bych však samozřejmě na stupně vítězů. A klidně dvakrát.