Čeho jsem si ale všímal více, to byla ochrana hlavy. I v éře před virem nebylo nic neobvyklého, že se silnicí či lesní stezkou řítil biker bez přilby. Nelze nad tím lomit rukama, v Česku zákon nařizuje na kole ochranu jen dětem, jestli se nemýlím, tak do 18 let. Ale jak zase znám i z osobních setkání s úrazovými zdravotníky, hlava je relativně stejně tvrdá (nebo spíš měkká) jak u 17 a půlletého člověka, jako u 18 a půlletého. Právě v nouzovém stavu mě vždy pobavilo, když se mezi auty proplétal bicyklista, který měl ústa zalepená náhubkem, ale bez pohlavní ochrany. Pokutu za šíření pandemického viru by sice nedostal, ale jak by dopadl při dopadu hlavou na sloup, raději nedomýšlet.
Rád bych své „kárání“ rád zakončil vzpomínkou na svůj největší držkopád. Odehrál se před pár lety, v listopadu, v Praze 2, v Bělehradské ulici. Tam, kde se říká Na Zvonařce, se ulice láme do prudkého klesání z Vinohrad do Nuslí. Je tam křižovatka. Potřeboval jsem odbočit vlevo. Bylo mokro, zastavil jsem uprostřed křižovatky. Nesesedl jsem, jen se špičkou nohy opíral o vozovku. Jenže jsem zaparkoval přesně na kolejích. Byly mokré, i v klidovém stavu a v nulové rychlosti jsem nějak nevybalancoval rovnováhu, moje zimní pláště přesto lehce sklouzly a já se ukázkově poroučel k zemi. Vzpřímen v sedle padlo mé tělo, jako když pošlete k zemi dvoumetrový sloup s melounem na horním konci. Protože moje hlava byla v ten okamžik zhruba ve výšce dvou metrů.
Jak už to v zákonech fyziky platí, lidské tělo v takových okamžicích obvykle narazí do země nejdřív hlavou, až potom ramenem. Pokud se podaří člověku nastavit ruku, většinou si ji zláme, což se mi naštěstí nestalo. Protože ruce se pevně držely řídítek. Přesně tak padala na dlažební kostky, které tam tehdy jen na křižovatce byly, moje tělesná schránka. Úder hlavou do žuly byl silný.
Vzpomínám na to proto, že jsem měl na hlavě přilbu. Ne žádný model za tisíce, ale běžný „blembák“ za pár stovek. Ale skořepina mi zachránila zdraví, mozek a vůbec celého. Asi jsem si žebro (na rentgenu jsem nebyl, tak jen hádám) zlomil. Soudím tak, protože jsem pak asi dva týdny nemohl zakašlat, aniž by mě žebra nemilosrdně nebolela. Ale jinak jsem neskončil ani v rukou funebráků, ani jako ležák na věky věků. Kdykoli tou křižovatkou jedu, pokaždé si na ten listopadový, sychravý a nevlídný večer vzpomenu.
Kdybych měl tehdy na tlamě roušku a na hlavě kulový, tak si dnes nic nepřečtete. Protipandemická opatření je správné dodržovat, ale co se kola týká, tak zdravý rozum a přilba jsou životu prospěšnější.