metro.cz
Koloblog
Větší foto
Kamera na semaforu na Rozptylech spustí zelenou ve chvíli, kdy před světelnou signalizací stojí auto. | foto: Pavel Hrabica, Metro.cz

KOLOBLOG: Mávej! Nebo musíš bejt tlustej! Jinak zelená nebude

  17:11
Redaktor Pavel Hrabica je cyklista tělem i duší. Na kole vyráží do práce i na výlety. Ve své rubrice Koloblog dává čtenářům tipy, kam se vydat na cyklovýlet i kterým místům se raději vyhnout. Tenkrát svůj sloupek věnuje netradičnímu semaforu.

Znáte situaci, kdy stojíte dlouhé minuty u závor, vlaky nejedou a nejedou. A vy čekáte, čekáte a čekáte, marně přemýšlíte o drážním systému bezpečnosti. Zjistil jsem, že podobná zrada číhá na cyklisty také u nějakých semaforů.

Přiznávám se proto k tomu, že na světelně řízené křižovatce u jednoho pražského hobby marketu a stanice metra (ta nejmenovaná stanice podpovrchové dráhy na Roztylech) pravidelně porušuji dopravní předpisy a jezdím i na červenou. Ale jen tehdy, když jedu na kole. Pokusím se to vysvětlit tak, abyste to pochopili, protože mi to tam připadá tak složité, že to nechápu ani já.

Oblast, kterou křižovatka a semafory vymezují, je totiž v podstatě slepou ulicí. Dá se sem z hlavní silnice odbočit jen k té prodejně rýčů, dlaždiček, plovoucích podlah, hřebíků a truhlíků na kytky, ke smyčce autobusového nádraží i metra a k provozovateli mobilního volání. Když se odtud vracíte autem zase na hlavní ulici a nájezd třeba na dálnici, zastaví vás obvykle červená.

Kolikrát se mi právě na bicyklu stalo, že tu stojím a stojím a stojím a – nic! Zelená ne a ne naskočit. Až jednou jsem si povšiml, že naskočí ve chvíli, kdy se za mě zařadí jakékoli auto. Pak jsem to objevil. Ta maličká kamera na sloupu se semafory totiž spustí zelenou (a zablokuje auta na hlavní) ve chvíli, kdy před světelnou signalizací stojí auto. Nebo autobus. Ta kamera tam není proto, aby hlídala, jestli projedete křižovatku na červenou a zaslala vám pokutu. Jenže je nastavená jen na velká tělesa. Což ve chvíli, kdy i s kolem vážíte padesát kilogramů a na šířku měříte asi patnáct centimetrů, je mimo rozlišovací schopnosti této digitální kamery.

Jednu dobu jsem se snažil kameru vybudit tím, že jsem před semaforem s červenou zastavil a mával. Oběma rukama. Pokud se na mě někdo díval, nabyl mylného dojmu, že se snažím vzlétnout. Nesnažil jsem se. Časem jsem zjistil, že digitální technika na nějaké moje tanečky vůbec nereaguje. Musel bych na šířku měřit aspoň dva metry, na výšku tři a vážit možná tunu. Pak bych stál kameře za námahu, aby mi nastavila zelené světlo. „To bych tam musela stát já s Jirkou, aby se ráčila zažnout zelená,“ řekla by určitě Helena Růžičková spolu se synem Jiřím, kdybych jim to vyprávěl. Oni měli pro takový styl humoru nezřízený smysl a podobných výroků jsem od ní slýchával spoustu.

A proto jezdím na Roztylech na červenou. Helenka Růžičková ze mě nikdy nebude. Čekat, až ke mně dojede nějaký ropiďácký autobus, opravdu nechci.

Komentáře

zpět na článek