Ti, kteří se brání používat kolo v Praze, obvykle žehrají nejen na hustý automobilový provoz, ale i na neplacatost hlavního města. Pokud nejezdíte jen kolem vltavských břehů, tak se při cestách z centra na periferii většinou musejí vypořádat s nejrůznějšími kopci, či táhlými stoupáky. Mají svým způsobem pravdu. Praha opravdu není Hradec Králové nebo Pardubice. Ale ten, kdo se ve stověžatém městě nebojí kopců, pro toho je pak, když dojede na kole až do Polabí, úplný ráj. Jak se taky říká, sto kilometrů na Českomoravské vrchovině je jako dvě stě kilometrů v Polabí.
S Prahou je to podobně. Pokud se stoupavým terénů nevyhýbáte, máte natrénováno i do velkých kopců. A že i v Praze jsou stoupáky, které stojí za výzvu, to mi věřte.
Když zmizí turisté, je Nerudovka ráj
Je-li řeč o těch mírnějších, tak třeba Jeremenkova ulice od Dvorců v Podolí nahoru k Budějovické. Pro cyklisty tam namalovali pruh, takže máte od aut docela klid, navíc je tam „tichý“ asfalt. Ten je navíc i rychlý, má nízký valivý odpor, a ty dva kilometry směrem vzhůru se dají přežít.
Kdo si chce v této oblasti vyzkoušet strmé šlapání, ať se přesune z Podolí kousek vedle do Braníka. Ulice Mezivrší je dost příkrá, na nějakých 750 metrech překonáte výškový rozdíl kolem šedesáti pěti metrů.
V době, kdy Malá Strana není zavalena zástupy turistů, je zajímavou horskou prémií i Nerudova ulice od Malostranského náměstí až nahoru na Hradčanské náměstí. Doporučuji, kvůli historické dlažbě, spíš kolo horské než silniční. Délka stoupání je podobná jako v Mezivrší, někde v půlce kolem Janského vršku se docela láme do prudka. Ne náhodou se tady jezdívají i známé malostranské profizávody horských kol, takže si můžete část z trasy vyzkoušet. V poslední fázi je sice v ulici Ke Hradu cyklistům vjezd zakázán, ale žádný četník tu za rohem nečíhá. Převýšení je obdobné jako v Braníku, výhled na Prahu pak každého odmění.
Na Petříně na krev
Nedaleko odtud si můžete vyzkoušet, jak vaše nohy a převody zvládnou skutečné stoupání, ne nepodobné zabijáckým etapám na Tour de France v Pyrenejích nebo Alpách. Jedná se o východní svah Petřína. Zvláště stezky vpravo od lanovky jsou místy téměř kolmé (z pohledu unaveného cyklisty) a řetěz i zuby na zadním pastorku dostanou zabrat. Pokud si za cíl zvolíte rozhlednu, na necelých devíti stech metrech vás čeká převýšení kolem sto třiceti metrů. Chvílemi je to na krev, ale pocit na vršku Petřína není nepodobný výstupu na alpský Eiger.
Pokud se v Praze jezdívaly cyklistické závody, často si v rámci Závodu míru vybírali pořadatelé trasu pro časovku z Plzeňské ulice nahoru na Strahov. Když z Plzeňské odbočíte vpravo na Bělohorskou, čekají vás tři kilometry nahoru až k Bráně borců Strahovského stadionu. Převýšení je sice jen stometrové, ale i tak je to slušný horský trénink.
Vzhůru na Děvín
Podobných terénů je po Praze ještě víc. Slušně zapotit se můžete třeba z Braníka po Vrbově ulici nahoru na Novodvorskou. Dlouhé a táhlé stoupání, cyklistický pruh, pohodička.
Nebo když z ulice Nad Zlíchovem odbočíte u Restaurace U Velasů (každý pátek obsluha nahoře bez), tak se protáhnete prudkým stoupáním a vilovou čtvrtí až nahoru na Děvín, kde na vás čeká krásný výhled na Podolí a Kavčí Hory (ale i na Jižní spojku).
Horských etap je v Praze nepočítaně. Žádná z nich sice neměří dvacet nebo třicet kilometrů, ale když je všechny nasčítáte, dá to dohromady slušnou porci.