Pokud jezdím do redakce na kole, jezdívám po cyklotrase z Roztyl na Smíchov. Vede převážně podél rušné Jižní spojky. Je od této vnitroměstské autostrády po většinu délky oddělena protihlukovými bariérami, nebo se odklání a vede třeba mezi baseballovými a fotbalovými hřišti v Braníku.
Barometr cyklodopravy
Mám tu stezku už v oku a je svým způsobem i barometrem cyklistiky. Poznáte, jak si v ten den stojí frekvence cyklistů ve městě a jestli už i ti méně skalní uznali, že nastalo počasí na kolo. První jezdce tu potkávám už kolem sedmé hodiny ranní. Nejhustěji bývá mezi osmou a půl devátou, muži i ženy za řídítky míří oběma směry - ten na Smíchov je příjemnější, neboť je ve směru od Roztyl převážně z kopce.
Když začnou ranní vedra, je cesta o to příjemnější, že vede z valné části pod podloubím listnatých větví (nebo pod mosty a nájezdy na magistrálu). Ráno, v poledne i v podvečer tu je milý stín, což třeba na cyklostezce podél Vltavy na téže straně řeky až na krátké úseky nenajdete.
Mám tu asi třináctikilometrovou trasu od domu až před náš chrám mediálního světa rád, protože projíždím místy, kde jsem kdysi dávno i nedávno prožil sice nijak významné okamžiky, ale pokaždé si v konkrétním místě na ně vzpomenu.
Za Větrem
Zajímavější je také sledovat, jak se okolí v průběhu roku mění, jak tu rostou (nebo mizí) stavby a jak tu také žijí lidé. Trasa se nějakému lidskému ruchu spíš vyhýbá, ale stejně to tady na různých místech žije. Třeba u restaurace Za Větrem. Je tu i malý penzion a na to, jak je tahle část na okraji Krčského lesa zapadlá, podle espézetek zaparkovaných aut poznáte, že si sem cestu nacházejí hlavně cizinci. Před strašně moc a moc roky, když jsem se věnoval orientačnímu běhu za Slavii, tu náš oddíl pořádal zimní orienťák. Teplo rozhodně nebylo, taky sněžilo. Ze všech pořadatelů, kteří v oddíle slíbili účast a pomoc, se dostavili jen můj trenér jako hlavní ředitel závodu, pak rodiče jednoho člena klubu coby další rozhodčí a já. Dorazilo asi deset závodníků, absolvovali úmorné běhání v bahnito-sněhové čvachtanici. Ani nevím, jestli jsme pro ně měli jako startovné alespoň tatranky.
Krčská antuka
Hned kousek pod penzionem má kurty místní tenisový klub (oficiálně TC Spořilov). V zimě tady v podvečer občas svítí nafukovací hala, ale je pravda, že mezi Vánocemi a prvními jarními dny to tady spíš utichá. Jak se oteplí, ožije antuka, ale taky se tu naštosují auta. Protože sportovci se za svým sportem nedopravují pěšmo, ale kdoví odkud autem. Vždycky si kladu otázku, jakou uhlíkovou stopu za sebou zanechají, aby si protáhli tělo.
Krimi putyka
Ještě níž, kousek nad křižovatkou vedle restaurace U Labutě, bývávala směs staveb. Bývalá školka z padesátých let (takový ten stalinský pavilonek), provizorní buňkoidní kanceláře stavební firmy, dočasní ubytovna pro dělníky a kopáče. Hlavně ale nálevna v přízemí ubytovny pro ubytované i příchozí. Špeluňka posledního řádu, sedmá cenová bez obsluhy, ale dostala se dokonce do nějakého domácího televizního krimi seriálu. Před pár roky to tady srovnaly buldozery a teď tu stojí moderní sídlo velké stavební firmy. Prosklené, neosobní a chladné.
Zebra a smrt U Labutě
Hned pod ním je zmiňovaná velká křižovatka s tou restaurací U Labutě. Naposledy jsem tady seděl s kamarádem Michalem, je to tak dva tři roky, zval mě na padesátiny, které měl asi za dva měsíce. Dožil se jich, ale už v nemocnici, kde zanedlouho jako silný kuřák zemřel na rakovinu plic.
Od Labutě musíte překonat rušnou Vídeňskou ulici. Na světlech pro cyklisty i chodce se tu čeká dlouho. Člověk si uvědomí jednak, kolik lidí míří po ránu do práce autem, a taky to, jak vlastně semafory určují nedůležitost nemotorizované lidské bytosti. Na zeleného panáčka a zelený bicykl se tady čekává (i po zmáčknutí tlačítka) třeba pět minut. Motory a plynulost silničního provozu mají přednost. Obvykle se tu na obou stranách zebry nahromadí kolisté, čas od času to některý sebevrah nevydrží a prospurtuje mezi rychle jedoucími plechárnami.
Jako na Hluboké
Pak následuje pár stovek metrů až k hotelu Chateau Saint Havel. Šéfkuchaří tu Ondřej Slanina z pořadu Kluci v akci. Kdysi jsem tu s ním dělal nějaký rozhovor. Hotel taky rádi využívají filmaři. Je sice pár metrů od Jižní spojky, ale je tu jezírko i malý golfový green. Když zvolí kameraman ten správný úhel, máte ve výsledku dojem, že jste někde na Hluboké. Hlavně se tu od jara do podzimu konají svatby. Velký stan pro hosty s nafešákovanými svatebními stoly i venkovní parket pro tanečníky už něco zažily. Já taky, protože každý, kdo jde nebo jede kolem, se může veselí nepřímo aspoň pohledem účastnit. Trachtace tohoto typu tady bývají především o pátcích a sobotách, ale veselo tu bývá i v týdnu, místo svateb se zde scházejí třeba lidé na firemních večírcích (nyní je to mnohem skromnější).
Fotbalové dopitné v Braníku
Další stanicí pro zážitky jsou hřiště pro baseball a pak pro fotbalisty z Braníka. Když se hrají žákovské fotbalové turnaje, poznáte to už zdálky, protože auta lemují okraje cesty i všechna volná i nevolná místa. Jednou jsem na takovém turnaji napočítal přes dvě stovky aut. Doby, kdy se budoucí účastníci Ligy mistrů přibližovali na hřiště MHD, jsou nenávratně pryč. Malého sportovce doma naloží, u hřiště vyloží, po tréninku či zápase se proces opakuje. Ale opačným směrem. A kolik podél hřiště posedává kouřících a pivo popíjejících tatínků, to byste nespočítali. Mám to tady ale rád, když skončí sezona. To se obvykle konají nějaké trenérské dopitné, naposledy tu po nich zbyla nafukovací panna ze sexshopu.
A o zbytku mé oblíbené cyklotrasy zase příště.