Kde a jak vznikl projekt FlipFlop Caravan?
Matěj: U začátku jsme byli společně, protože fungujeme dohromady. Název FlipFlop Caravan mě ale napadl při pobytu na Azorských ostrovech. Tenkrát tam hrozně pršelo, v tu chvíli jsem si uvědomil, že žabky (pozn.red.: flip-flops – anglický název pro obuv zvanou žabky) jsou nejlepší obuv do nepohody a je to vlastně ta vůbec nejlepší obuv. Proto mě napadlo putovat po Hedvábné stezce právě jen s žabkami na nohou. FlipFlop Caravan je taková hra se slovy – žabky na nohou, a proto žába symbolem našeho projektu. Caravan je inspirovaný starodávnou Hedvábnou stezkou, kudy putovaly karavany s nejrůznějšími surovinami a vzácným zbožím. Chtěli jsme tak putovat po stezce ověřené staletími. Hlavním důvodem bylo ale nahrávání hudby a naslouchání příběhům muzikantů – dodat tak našemu cestování přidanou hodnotu.
Jak jste se dostali k muzice? V rodině?
Matěj: Já určitě přes má studia antropologie. Během studia v Brazílii jsem si uvědomil, že muzika je jako náboženství – najdeme ho v každé kultuře na celé planetě. Co je na ní ale nejdůležitější? Funguje jako „univerzální jazyk“. Když se člověk neumí vyjádřit svým jazykem, může to udělat prostřednictvím muziky. V Brazílii mě world music tak chytla, že jsem si uvědomil, že bychom našemu cestování mohli dát nějakou přidanou hodnotu. Muzika byla jasná volba.
Cyril: Naši mě už od malička přihlásili, abych se naučil hrát na kytaru „k táboráku“. To jsem asi v patnácti přetavil na bubny. Od té doby na ně hraji, hrál jsem ve třech kapelách. Muzika byla vždycky mým koníčkem a celoživotní vášní. Je to pro mě přesně tak, jak říká Matěj, univerzální jazyk. Cestování a hudba je pro nás oba spojení dvou věcí, které máme rádi.
FlipFlop Caravan
|
Kde byl ten prvotní podnět, že doslova půjdete světem za muzikou?
Matěj: Hlavní další inspirací byl Vincent Moon, který má projekt Petites Plannetes – Malé planetky. On sám, neuvěřitelný člověk, cestuje po celém světě jen s kamerou a nahrává muzikanty. Takže to byla inspirace, kde jsem si uvědomil, že je vůbec možné, aby si nás lidé k sobě připustili. Měli jsme obavy, že když ten projekt začneme, tak nás všichni odmítnou, že jsme dva vágusové s batohem, co prostě jen stopují. Opak byl ale pravdou a všichni byli opravdu rádi. Další motivace byla, že pro nás je tahle muzika ojedinělá, pro ně je vlastně normální, protože ji hrají denně a nepřipadá jim, že by dělali něco výjimečného. Nám šlo o to, zaznamenat muziku, která může jednoduše zmizet v zapomnění. Náš úkol tedy byl vybudovat současnou audiotéku Hedvábné stezky. Tak jako máte bibliotéku s knihami, tak se to snažíme dělat s muzikou.
Proč jste si vybrali zrovna Hedvábnou stezku?
Matěj: Hlavně jsme se chtěli dostat na Východ, ani jeden z nás v těchto končinách totiž nebyl. Hedvábná stezka nám přišla jako dobrá motivace jít skoro pěšky nebo stopem, dostat se tak daleko po zemi a vytvořit aktuální audiotéku z toho, co se tam děje nyní. Pokud vím, nikdo jiný to zatím neudělal.
Znám stopování před čtyřiceti lety. Jak se v těch končinách stopuje teď?
Matěj: Určitě líp než v západní Evropě. Lidi ne že by chtěli asi stopaře vzít, ale chtějí pomoc. Podle mě se to dá srovnat i s jejich vírou. Vědí, že když někomu pomohou, bude pomoženo jim. Jsou samozřejmě také zvědaví, co tam takoví dva týpci dělají. Od rodičů víme, že stopařů je určitě méně, než bývalo. Takže se stopuje líp a je to vlastně hrozně jednoduché.
Dva mladíci - nevadí?
Cyril: Když jede kluk s holkou, takhle jsem projel Balkán, tak je to nejjednodušší. Ale zároveň od Turecka dál nebyl problém. Oni viděli dva kluky s baťohama, a myslím si, že je to i o věku. Když vidí dva kluky, pravděpodobně studenty, nebojí se je vzít.
Jak jste se dostávali do muzikantské komunity?
Matěj: S Cyrilem často říkáme, že je to takový hezký domino efekt. Jakmile jsme potkali jednoho muzikanta, tak nám doporučil své přátele muzikanty v jiném regionu nebo dokonce i v jiné zemi. Už od prvního z nich jsme tak nemuseli tolik hledat. Třeba v Istanbulu to bylo jednoduché, protože tam lidé hrají na ulicích. Naopak v Íránu to bylo těžší, protože lidé mají hraní na ulicích zakázáno, takže jsme prožili takový underground.
Vzalo vás něco doslova za srdíčko?
Cyril: Myslím si, že toho bylo víc. Určitě ale poslední finální zážitek v Íránu. Seifollah Shokri, což byl mistr, který se živí výrobou hudebních nástrojů. Má neuvěřitelnou dílnu hluboko pod zemí ve starém vodním rezervoáru. Zároveň hraje na velký strunný nástroj farš, který sám vytvořil k poctě tkalců perských koberců. Je to vlastně několik strunných nástrojů v jednom. Udělal nám na něm asi desetiminutové představení. Bylo vidět, že tím žije, že jeho posláním na tomhle světě je dělat hudbu. To byl opravdu neuvěřitelný zážitek.
Další byl v Gruzii v hostelu, když nás na cestě poprvé potkala zima. Tam jsme přijeli vymrzlí, sněžilo, asi čtyři hodiny před tím jsme stopovali do vesnice Udabno, což je v gruzínštině „poušť“. Je to doslova uprostřed ničeho. Pak nás úplně náhodou vysadili před hostelem Oasis. Tři tamní kuchařky se zmínily, že zpívají. Zpívaly úplně od srdce. Ony byly původně odjinud, sem je nuceně přesídlili. Tam člověk cítil, o čem zpívají, i když slovům nerozuměl. To je přesně ten příklad hudby jako univerzálního jazyka.
Zítra budete mít veřejnou prezentaci vaší cesty.
Matěj: Ano, máme ji zítra od 20.30 hodin v kině Aero. Bude to hlavně muzikantský a cestovatelský zážitek s kvalitním zvukem kina. Konečně se naší a hlavně Cyrilově práci, který na tom strávil obrovské množství času, dají grády a člověk se bude moct přenést prostřednictvím hudebníků do končin, které jsme procestovali, a vzdát tak hold muzikantům, kteří nám otevřeli své srdce. To byl od začátku náš hlavní cíl.
Podařilo se tedy vytvořit alespoň základ audiotéky Hedvábné stezky?
Matěj: Samozřejmě teď s covidem-19 na tom už nemůžeme dělat. Ale říkám si, že tím je to teď vzácnější, protože se do těchto končin jen tak nikdo nedostane. Od začátku jsme se snažili, aby to nebylo o nás, ale o muzikantech. Oni jsou hlavními aktéry, my jsme jen zprostředkovatelé.
Cyril: Určitě je potřeba říct, že jsme šli hlavně za folklorní muzikou, protože ta je v ohrožení, že bude zapomenuta. Že už nebude zaznamenána. Ta také mnohem více vypovídá o tamní kultuře. Proto jsme si také vybrali Hedvábnou stezku. Byla místem, kde se mísila kultura jednotlivých národů. Je to krásně vidět na jedné muzikantce z Istanbulu. Pochází z Japonska, hraje peruánskou píseň, hraje ji v Turecku a na typicky německý nástroj – tahací harmoniku.
Hedvábná stezka končí v Číně. Je to váš cíl?
Matěj: Samozřejmě. Chtěl jsem dodat, že jsme měli takzvanou zkušební dobu třech měsíců. Chtěli jsme zjistit, jestli budeme mít koho nahrávat a jestli nás pak někdo bude chtít poslouchat. Teď jsme zjistili, že to jde a že to umíme. Velice rádi bychom v tom pokračovali, ale v nynější době to nejde. Už předtím to bylo hrozně složité s vízy, zvláště když jsme chtěli cestovat bez letadel a překračovat hranice pěšky. V tuto chvíli to kvůli pandemii není reálně možné.
Cyril: Důležité je určitě zmínit, že videa asi neodpovídají dnešnímu „standardu Netflixu“. Nahrávali jsme je na kvalitní mobil, na audio jsme měli čtyři mikrofony. Všechno jsme ale tahali stopem na zádech, bágly byly přes 21 kilo. Trochu jsme se báli, že to bude naše nevýhoda. Naopak se ukázalo, že lidé to vnímali pozitivně, že nejsme žádná velká produkce, žádná televize. Nejde tedy tolik o kvalitu obrazu, ale o zaznamenané vystoupení a atmosféru.
Matěj: Nejeli jsme tam s výhledem výdělku. Je důležité také zmínit, že všichni interpreti jsou ochráněni organizací, která se jmenuje Creative Commmons. S nahrávkami tak nikdo nemůže pracovat pro účely výdělku, ale kdykoliv si je může zdarma poslechnout.
Jaká je vaše původní profese? Matěj uvedl, že vystudoval antropologii.
Cyril: Jsem strojař, mám tedy vztah k technice a nahrávání. Máme to dobře rozdělené. Matěj tomu dává tu duši a já dělám realizaci samotného záznamu.