V rohu vedle vitríny s konvičkami sedí host a popíjí čaj. U baru si dva muži objednávají kávu s sebou. Byl by to běžný obrázek, kdyby celá země nebyla zasažena nouzovým stavem a tvrdými omezujícími pravidly. Tady ale očividně neplatí. Deník Metro se vypravil do pražského podniku Daruma Coffee & Tea, který zůstává u Karlova náměstí nadále otevřený. Cedule na dveřích upozorňují, že roušky se uvnitř nepoužívají, na dalším papíru je velký varovný symbol s nápisem Biohazard. „Vláda se na nás vy..... a my na ni taky,“ stojí na papíře napsáno centrofixem.
Žena za barem potvrzuje, že většina lidí si bere objednávky s sebou, ale někteří je rádi konzumují uvnitř. „Měli jsme tu na kontrole i hlídku policie, ale manžel jim dal dvacetiminutovou přednášku o Listině základních práv a svobod, takže nakonec nic neudělali a odešli,“ zmiňuje žena majitele podniku.
V centru odporu
David Tesař měl blízko k asijské kultuře a první podnik s názvem Daruma si otevřeli s kamarádem v roce 2001. Tehdy to ještě byla klasická čajovna, jen o ulici dál, u tramvajových kolejí směrem na Palackého náměstí. Z původní čajovny se zachoval pouze název, nyní je Daruma v rámci stejné lokality přestěhovaná už na třetím místě. A od té doby je více kavárnou a pestrou nabídkou čajů. „Posledních sedm let se trendy točí kolem populární kávy, snažili jsme se hostům vyjít vstříc,“ říká David Tesař. Na mlýnku je tento den Burundi, hosté si však mohou vybrat i Peru, Brazílii a mnohé další. Do koronaviru se kavárně dařilo.
„Bylo nás osm zaměstnanců a dohodářů. Od jarních opatření jsme tu zůstali jen ve třech. Z toho dva jsme manželka a já. Loučili jsme se těžko, víte, jak dlouho trvá, než lidi zaškolíte?“ ptá se kavárník. Popisuje, že sice měli finanční polštář, ale vzhledem k předchozí zimní investici došel ještě během jara.
„Prodej z okýnka nám dělal sotva pět procent původních tržeb,“ zmiňuje Tesař a vysvětluje, co ho z jarní fáze dodržování pravidel dostalo do bodu, kdy se na podzim ohání občanskou neposlušností – odmítá anticovidová nařízení jako nesmyslná, a kavárnu začal považovat za centrum zákonného odporu vůči vládním nařízením.
„Teď už nejde o peníze, ale o princip. Ještě na jaře jsme tady nosili roušky a nabízeli dezinfekci. Teď už ani nevím, jestli jsme ještě kavárna,“ krčí rameny při snaze vysvětlit, proč neprodává jen takzvaně „z okýnka“ jako ostatní provozovny podobného typu. Ukazuje zároveň na cedule pod barem s nápisy „petiční místo a sídlo přípravného výboru občanského manifestu“.
Čekání na výpověď
Je na něm vidět, jak moc se zlobí na vládu, která podle něj v Česku vytvořila mezi lidmi vlnu panického strachu z nemoci. Sám se nebojí policie, covidu ani postihů kvůli nedodržování pravidel. Říká, že už nemá co ztratit. Počítá totiž s tím, že koronavirové období jeho kavárna nepřežije. „Slevu na nájmu prostor se nám s paní domácí nepovedlo vyjednat, na zaplacení už dávno nemáme. Do konce roku nás ještě kvůli pravidlům nemůže vyhodit, v lednu dostaneme výpověď,“ říká kavárník.
Nájmy v širším centru Prahy jsou podle něj vysoké a podnikatel musí počítat s tím, že žije s gilotinou nad hlavou. „Pokud se vám přestane dařit, končíte. A to se děje právě teď nejen nám. Vyděláme si tady sotva na základní potraviny,“ podotýká. „Už po dvou měsících jsme neměli ani na zákonné odvody za zaměstnance. Od finančního úřadu, zdravotní pojišťovny i správy sociálního zabezpečení nám začaly chodit exekuce na účet. Místo aby nám stát pomohl, tak si jako první přijde pro prachy,“ rozohňuje se muž, kterého koronavirová opatření ovlivňují podobně jako jeho dva bratry – ekonoma a pořadatele konferencí. Proto byli spolupořadateli manifestace 28. října na náměstí Republiky v Praze, na 17. listopadu pak chystají průvod z Václavského náměstí „za svobodu a pravdu odsuzující teror a manipulaci“.
Možnosti čerpat státní pomoc se směje. „Vláda nám zakázala podnikat, ale snaží se vykroutit z povinnosti nahradit škody. Víte, přece se jedním požadovaným podpisem nemohu zříct veškerých dalších nároků. To bych byl šílenec, a ne dobrý hospodář, vždyť by mě mohli zavřít. Proto opatření kolem covidu považuju za hovadinu. Je to jak nové náboženství svaté roušky a svaté dezinfekce,“ podotýká Tesař a dodává: „Pokud si ale u nás v kavárně kdokoli chce nasadit roušku, bránit mu v tom nebudeme.“