metro.cz
Praha? Aha!
Dalších 6 fotografií v galerii
Samoobsluha stojí na Petřinách dodnes. | foto: Pavel Hrabica, Metro.cz

Sovětští studenti v československé sámošce

  10:27
Zvedněte pohled od displeje mobilního telefonu a zkuste vnímat, kudy chodíte, kolem čeho chodíte a po čem chodíte. Možná vás překvapí, co vám celé roky unikalo, i když to míjíte denně. Nabízíme vám známá místa jinýma očima i zcela neznámé skutečnosti. Uvidíte, že procházka Prahou může být neopakovatelné dobrodružství.

Samoobsluha (dnes se už říká supermarket) na rohu ulic Na Petřinách a Na Větrníku má po kratší straně asi sedmnáct metrů, delší zeď měří kolem dvaatřiceti. Prodejní plocha bez skladu mohla být přibližně dvoutřetinová, ale taky jen poloviční, už nevím. Občas kolem ní jezdívám a pokaždé si vzpomenu na jaro 1982. Někdy dopoledne (den a měsíc si už nevybavuji) jsem na Hlavním nádraží (už a ještě nebylo Wilsonovo) jsem vyzvedl z vlaku Moskva – Praha dva studenty a jednu studentku moskevské Lomonosovovy univerzity. Bývalo dobrým zvykem, že si pražská a moskevská univerzity sem tam poslali na nějaké vědecké (i nevědecké) akce vyučující či studující. Naši týden tam, jejich týden tady.

Tehdy jsem dostal skupinku na starosti. Dojeli jsme tramvají na Petřiny, dotáhli kufry na koleje na Větrníku a vydali se na malou odpolední a podvečerní procházku Prahou. Čekali jsme na tramvaj právě na té křižovatce u malé samoobsluhy. Už nevím, jestli na ní byl název Potraviny, nebo Samoobsluha. Sovětští studenti projevili zájem se do obchodu podívat. Proti gustu žádný dišputát. Zavedl jsem je dovnitř.

Zvažte se přímo na ulici. Za pár kopějek.

Zvažte se přímo na ulici. Za pár kopějek.

Kdybych měl ve vzpomínkách popsat, jak to uvnitř vypadalo, tak tam byly asi tři oboustranné řady regálů, na délku každý deset, možná dvanáct metrů. Obsah regálů odpovídal tehdejší československé socialistické realitě. Regály zaplněné, bez nějakých výrazných prázdných ploch, žádný západní supermarket, jak jsme je znali ze západních filmů, ale rozhodně ne jeden druh masové konzervy, jeden druh piva, jeden druh sýrů – a podobně. Bonboniéry, bonbóny, čokolády, sirupy, džemy, mléčné výrobky, zavařovaná zelenina, taky nějaké ty zubní pasty a domácí chemie. Z tehdejšího pohledu jsme nad sortimentem my, domácí, zoufali, o budoucím výběru za nějakých deset dvacet let jsme ani nesnili.

Jenže jsem si neuvědomil, že hosté, které jsem do sámošky vpustil, pocházejí sice ze země, kde je všechno zítřejší už včerejškem, že mají na kontě prvního kosmonauta, největší sochy Lenina, atomový ledoborec (Černobyl ještě počká čtyři roky) a že, na rozdíl od nás, oficiálně komunismus už budují, zatímco u nás byl socialismus ve fázi toho rozvinutého. Trojice sovětských studentů strávila v této miniaturní samoobslužné prodejně bez pár minut hodinu. Procházeli se mezi regály, brali do ruky snad každý kus zboží. Byli jako omámení. Prodavačky i pokladní si jich samozřejmě nemohly nevšimnout, ale uklidnil jsem je, že určitě nic nezcizí.

Perestrojka přinesla leccos. Třeba první sovětskou Miss Evropy. Pulty v obchodech ale nenaplnila.

Perestrojka přinesla leccos. Třeba první sovětskou Miss Evropy. Pulty v obchodech ale nenaplnila.

Když jsme po hodině, aniž asi něco koupili, vyšli ven, byli zamlklí a trvalo chvíli, než se zase trochu srovnali. Ale nijak to nekomentovali. Když jsme potom, po týdnu, vyrazili poslední večer zase na procházku starou Prahou, zastavili jsme se na vyhlídce na náměstí před Pražským hradem. A oni se najednou rozpovídali. Té studentce ukáplo pár slz a upřímně řekla, že si musí ten pohled zapamatovat. „Já už se sem nikdy nedostanu,“ poznamenala hodně tiše a smutně. Pak se ona i její kamarádi rozpovídali, jak je šokovala ta samoobsluha, že v životě nic takového na vlastní oči (doma) neviděli. Pak vyprávěli, jaká byla v Moskvě rvačka o tři místa na studentskou konferenci v Praze. Měsíce prověřování, pohovory v univerzitní komsomolské, stranické i odborové organizaci, prověřování rodinných poměrů. Výlet do (socialistického) Československa byl něco jako výlet na Západ.

Někdy mě napadne, jaké byly jejich pozdější osudy. Třeba se jim podařilo po pádu Sovětského svazu zprivatizovat nějaké ropné naleziště, možná si v Karlových Varech koupili hotel, možná jejich děti byly právě ti výtečníci, kterým to úplně technicky nevyšlo ve Vrběticích (a málem vyšlo v Salisbury). Možná dneska čile obchodují s prezidentovými neprověřenými kamarády, možná jejich děti studovaly, nebo ještě studují v Praze a bydlí na té samé koleji, co jejich rodiče, kdo ví? A přitom taková malá sámoška, někde na Petřinách a co všechno v paměti nevydoluje. Od té doby jsem v ní už nikdy nebyl.

Komentáře

zpět na článek