Ve středověku bylo dobrým zvykem uzavírat na klíč městské brány, nebo alespoň přehrazovat ulice jinými bariérami, aby se do městského prostoru nevloudili nenechavci, potulní lapkové, ale i žebráci a nemocní.
Někdy stačil místo pevných vrat jen řetěz a zůstala nám z těch časů alespoň připomínka ve formě kousku řetězu na zdi Novoměstské radnice na začátku Vodičkovy ulice směrem od Karlova náměstí. To název malé uličky kousek nedaleko Staroměstského náměstí, Řetězová, nemá s přehrazováním ulic a měst nic společného. Kdysi tu sídlili kováři vyrábějící řetězy.
I když se jedná o dávnou historii, přece jen nám ze zvyků předků něco zůstalo v Praze dodnes. Mezi Liliovou a Husovou ulicí je spojovací ulička Zlatá. Snad se nemýlím (pokud ano, rád se nechám opravit), je to jediná současná oficiální pražská komunikace, která má svou otevírací dobu. Dokonce letní a zimní. Od poloviny září do poloviny dubna je průchozí od sedmi třiceti do dvaceti hodin, ve zbytku roku jí můžete procházet večer až do dvaadvacáté hodiny.
Uzavírání má svůj důvod nejen kvůli hluku, před kterým brání ty, kteří tu ještě žijí (a asi jich už není moc, jako v celém pražském centru). Spíš jde o to, že úzká a různě zakřivená ulička se přímo nabízí, přiznejme si to otevřeně, jako bezplatné veřejné toalety. Něco takového najdete nejen v Praze.
Například v Jihlavě vede z Masarykova náměstí podobná, zcela přímá, ulička Malá lazebnická. Kdysi dávno se jí říkávalo lidově Pochcaná nebo Posraná. Protože na celém obrovském náměstí Míru, jak se prostranství před rokem 1989 jmenovalo, nebyly široko daleko jediné veřejné toalety (až později bylo WC v obchodním domě postavením na uvedeném náměstí), takže jak domácí, tak návštěvníci si sem chodívali v noci i ve dne ulevovat od potřeb. Jednu dobu to radní vyřešili tak, že uličku z obou stran zatloukli bedněním.
Teď už v Jihlavě toalety jsou, ale ulička má mříže. Ty se ale otevírají po dobu, kdy je tam vždy otevřený vstup do galerie. Není to však úředně vymezeno na jaro, léto, podzim a zimu, ale na otevírací dobu kulturního zařízení.
Říkám si, že kdybych se v té pražské zavírací Zlaté uličce zapomněl po zavírací hodině, jestli ji předtím někdo zkontroluje. Každopádně, pokud do ní vyrazíte krátce před zavřením, doporučuji alespoň svačinu, nějaké pití a možná i karimatku na přespání.