metro.cz
PRAHA? AHA!
Dalších 6 fotografií v galerii
Začátek devadesátých let. Vetešnictví už mohlo svobodně a legálně „produkovat zisk“. Nepřežilo ale privatizaci domu. | foto: Pavel Hrabica, Metro.cz

Zmizelý svět pražských vetešníků, který znali i Italové

  9:05
Zvedněte pohled od displeje mobilního telefonu a zkuste vnímat, kudy chodíte, kolem čeho chodíte a po čem chodíte. Možná vás překvapí, co vám celé roky unikalo, i když to míjíte denně. Nabízíme vám známá místa jinýma očima i zcela neznámé skutečnosti. Uvidíte, že procházka Prahou může být neopakovatelné dobrodružství.

Vždy mě překvapuje nostalgie, když lidem nabídnete jejich zmizelý dětský svět. Na oblíbenou fcb stránku Stará Praha krásná občas přidám nějaké to retro z vlastního archivu z časů, kdy slovo digitální bylo ještě zcela neznámé a na každý výsledek zmáčknutí spouště fotoaparátu musel člověk čekat minimálně do vyvolání kinofilmu (pokud nevlastnil zahraniční nebo dokonce domácí výtvor okamžité fotografie).

Nedávno jsem tedy na Starou krásnou Prahu umístil snímek Čapkova železářství, které bylo všem přístupno vzadu za Týnským chrámem. Bylo to železářství, ale spíš by se hodilo železářské vetešnictví, kde slovo vetešnictví není ničím hanlivým. Pan Čapek tu vykupoval anebo sháněl po dvorech či skládkách zbytky všeho železného, co mohlo pokračovat v dalším životě. Narezlé opravdové skoby či hřeby z dávnověkých staveb, staré klíče do zámků od domů, které už nestály, hřebíky, cedníky, krabičky od čajů a kávy, řetězy, nářadí. Už si nepamatuji. Dokázal směle konkurovat i vyhlášenému obchodu věcí železářských, ale zcela nových, protože pět minut odtud, přes Staroměstské náměstí bývávalo na Malém náměstí bohatě zásobené železářství U Rotta.

Pročítal jsem si komentáře Pražanů k té staré fotografii páně Eduardova Čapkova krámku, který se po obnovení tržní ekonomiky přesunul do Dlouhé ulice, ale ani tam nakonec nepřežil. Ale nejvíc mě zaujal komentář až odněkud z Itálie (možná jen od Itala, který tu občas i žije či projíždí). Potěší, že sláva pana Čapka dobyla minimálně evropského věhlasu. Mario Nardullli, který vystudoval univerzitu v Římě, pod fotku připsal (přeložil jsem pomocí internetového překladače a protože není zcela dokonalý, snad jsem smysl jeho vět správně interpretoval): „Objevil jsem zde ceduli z Letenské ulice z okupace roku 1968, která měla zmást řpi orietci sovětské tanky. Nekoupil jsem ji, protože i na Prahu té doby byla příliš veliká a také příliš drahá (50 tisíc lir v devadesátých letech). Je mi líto, že jsem si ji nevzal.“

Ale abych nepominul ani domácí. Například Ivana Malá měla velké štěstí, protože zavzpomínala: „A co teprve uvnitř, bylo tam tolik krásných předmětů, ručně zpracovaných. Moje spolužačka nás tam vzala na exkurzi, protože pan Čapek byl její dědeček, byl to zážitek. Byl jedním z mála, kterého komunisté nezrušili.“ Nebo vzpomínka dodnes vděčného zákazníka Jakuba Staucha: „Jéééé, koupil jsem si od nich sadu pěti klíčů GEDORE za 40,- Kčs. Dodnes je používám, super nářadí.“ Byli ovšem i zlobiví návštěvníci, ale aspoň víme, co měl pan Čapek v nabídce: „…jojo, tam jsme starého pána chodili zlobit. Odpoledne, po škole… Jednou po mně hodil brusli a vyhnal mě ven,“ vybavuje si Jan Vlček.

Pan Čapek zemřel v lednu 1974, ale zdá se, že jeho duch je stejně nesmrtelný jako vzpomínky na jeho železářství. Má dokonce vlastní facebookovou stránku.

Komentáře

zpět na článek