metro.cz

Větší foto
Výstava Pasty Onera | foto: Pasta OnerMetro.cz

Umět se prodat rozhodně není vychloubání, říká umělec Pasta Oner

  5:52
Jeden z nejúspěšnějších Čechů na poli současného vizuálního umění Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, má po čtyřech letech sólovou autorskou výstavu v Praze. Jmenuje se 20th Century Cabinet a představuje kolekce šesti desítek zbrusu nových děl, která vznikla během posledních dvou let. Pět tematicky provázaných sérií různých výtvarných technik a materiálových experimentů spojuje osobité ohlédnutí za 20. stoletím coby pomyslným vrcholem i úpadkem současné civilizace. Výstava v dejvické Ville Pellé potrvá ode dneška do 25. července.

Co poslední rok uzavřené společnosti a vy? Byla to doba omezení a depky, nebo víc času na tvorbu?
Na té situaci mě úplně nejvíc vyděsilo, že jsem vlastně nikdy neměl tolik práce jako za poslední rok. Krásně to ilustruje jeden vtip na internetu: je na něm několik kresbiček malíře, jak maluje obraz – před covidem, během covidu, po covidu… a všechny jsou úplně stejné! Museli jsme ale hodně pružně reagovat na změny termínů výstav. Hlavně šlo o výstavu v bratislavské Danubianě, což je kunsthalle, jaká v Česku nemá svým měřítkem obdoby. Pracovalo se na ní tři roky a uzavřela se o měsíc dřív, přesto na ni přišlo dvacet tisíc návštěvníků, což je tamní rekord. Výstava v Domě umění v Opavě se nakonec musela zakonzervovat, i když jsme do poslední chvíle doufali, že to nějak půjde, ale týden před vernisáží došlo k tvrdému lockdownu. Pak se otevřela s dvouměsíčním zpožděním. Poté když Museum Kampa hledalo náhradní plán za zrušené výstavy, na které se jim kvůli pandemii nepodařilo dostat díla zapůjčená ze zahraničí, kurátor Karel Srp vymyslel, že by tam mohl být Alfons Mucha a já. Na tu nabídku jsem deset vteřin mlčel do telefonu, velká čest. Podařilo se výstavu nachystat velmi rychle, měla úspěch, chodili třeba i prarodiče s vnoučaty – ale zase se musela zkrátit kvůli dalšímu lockdownu. Takže mi situace posledního roku ovlivnila všechny výstavy, ale necítím, že mě to zasáhlo. Paradoxně jsem měl díky tomu právě tu výstavu v Museu Kampa a otevřely se i jiné možnosti. Třeba zakázky od firem, které nemohly realizovat focení, a tak místo toho chtěly ode mě něco nakreslit. Ale i když to říkám s lehkostí, nedá se to vzít paušálně. Je tvrdý fakt, že extrémní množství lidí v kultuře potřebovalo a potřebuje pomoc.

Tuhle výstavu jste připravoval dva roky. Některá díla tedy vznikala i během pandemie?
Drtivá většina. Na jednom obraze je třeba Alf s rouškou. Samozřejmě roušky do svých děl komponovala spousta mých kamarádů výtvarníků a jsou to super věci. Já jsem se tomu chtěl na jednu stranu vyhnout, ale taky jsem chtěl něco z té doby zanechat. Pak jsem některým postavám začal dávat takové masky nebo jakoby kukly, které ilustrují také to, jak jsme se všichni navzájem pro zakryté obličeje často nepoznávali. Zároveň se to potkalo s fází mého života, kdy začínám tak trochu bilancovat. To zvláštní období ničeho ve mně vyvolalo nostalgické vzpomínky na doby, kdy třeba něco jako plechovka fanty znamenalo určitý status. Nebo jít do McDonald’s byl obrovský svátek a spíš pro lidi, kteří opravdu vydělávali. Tyhle věci už mám v hlavě dlouho a začalo mi to v ní rotovat. Přimělo mě to přemýšlet, kam jsme se vlastně jako společnost dostali, co už nám přijde jako běžné a normální, byť to vlastně běžné a normální není. To se týká třeba i krabičkového jídla, dovážky, nakupování přes internet. Jako člověk, který si to může ekonomicky dovolit a je tak zaneprázdněný, že mu prakticky nic jiného nezbývá, jsem si na to zvykl. Už si vůbec nedovedu představit, že půjdu nakupovat do sámošky. Považuju to za jeden z největších luxusů, jaké jsme si jako civilizace mohli dopřát. Zároveň je to bizarní, ale já to nehodnotím. Touhle výstavou jsem chtěl ukázat krásy a zároveň možná ošklivost konzumního způsobu života.

Co je tedy to sdělení?
Že to všechno není černobílé a nelze na to nahlížet jen pejorativně. Zároveň já nejsem určitě ten, kdo by konzum glorifikoval. Ale jsme jeho plnohodnotnou součástí a není možné se z toho vydělit. A to je vlastně ta moje umělecká otázka – jde to, nebo jsme tím tak zahlcení, že nejde? Spíš si asi myslím, že nejde. A když se ohlídnu třeba i za tou freetekno scénou, tak ti lidé taky tankují na pumpě, hulí cigára nadnárodních korporací, svolávají se mobilem přes síť operátorů. To, že někdo platí nějakými bitcoiny, to opravdu nevytrhne, ještě navíc při dnešní debatě o jejich vlivu na životní prostředí. To je reálné a nemusíme na to mít logaritmické pravítko, abychom to viděli a chápali.

Jak se vyvíjí současné graffiti ve své ryzí formě mezi mladými lidmi na ulici? To jsou vlastně vaše kořeny, sledujete scénu?
Nejde to nesledovat, je to samozřejmě doživotní postižení. Lidi aktivně malující graffiti řádově o deset, patnáct nebo dvacet let mladší jsou založení v jádru pořád víc alternativně. A alternativa je hodně křehký pojem, někdo si tak představí paní v batikovaných šatech s vonnou tyčinkou v ruce, jiný si ji spojuje se soundsystémy. Tihle kluci writeři mají také svůj specifický městský druh života, víc se to posunulo do roviny, že si užívají periferii. I my jsme se dostali jako writeři na místa, kam bychom se jinak nepodívali, ale dneska se to posunulo hodně, až bych řekl pracovně a v dobrém smyslu – do kanálů. Maluje se samozřejmě i na ulici, ale část writerů už nemá potřebu mít graffiti za každou cenu na hlavní třídě. Spíš si užije ten zážitek a půjde ho namalovat do odvodňovacího koryta velké elektrárny někde na Ústecku.

Vidíte u dnešních mladých writerů nějaký vliv vaší rané tvorby?
To je vlastně téma mojí kariéry. Vždycky přijde nová generace a je tam určité procento lidí, kteří se vůči mně začnou intenzivně vymezovat. Přestože jsem poslední graffiti namaloval před patnácti lety, ještě jsem téma. Paměť je ale krátká a stopa chladne, což je taky důvod, proč budu za dva roky vydávat velkou monografii, která bude mít možná až dva tisíce stran. Chci zmapovat svoji historii od roku 1993, kdy jsem udělal první graffiti, až po současnost. Budou tam samozřejmě i historické fotky věcí, které jsem namaloval. Teď když začne osmnáctiletý kluk malovat, těžko se dostane k tomu, co jsem já maloval v patnácti.

Setkáváte se s tím, že vaši tvorbu někdo falšuje?
To bude taky téma, moje díla se běžně draží v aukcích a já dostávám několik mailů měsíčně s dotazem na autenticitu. Děje se to zvlášť u sítotisků, které v aukcích hodně vylítly, a vyrobit případné falzifikáty by nebyl až takový problém. Ale já to bezpečně poznám. Dát si s tím takovou práci, jako si dám já, a vytisknout sítotiskem každou barvu zvlášť, to už se ani nevyplatí dělat falzum. Jde to poznat velmi jednoduše – pro laika ne, ale já to vidím ze tří metrů. Na falzum svého díla jsem ještě nenarazil.

Nějaká rada pro umělce na prahu kariéry?
Řeklo to už hodně lidí předem mnou, není to nic objevného: dělej to, jak nejlíp umíš, a ještě líp – to je jediné, co platí. Dři, jak to jen jde. Není žádné tak to udělám zítra! Padám na hubu denně, mám z toho už třeba nějaké zdravotní následky, protože tělo není ze železa. To je daň, kterou člověk platí. Úspěšný člověk vypadá, jako když ho čtyřikrát přejel tank. Ukradnete se z rodiny, nevídáte rodiče. Já jsem z toho důvodu ani nezaložil rodinu, s partnerkou máme kočku, protože ani na psa by nebyl čas, a to zvířata miluju. Moje cesta se nedá vůbec doporučit mladým lidem. Ale pokud se na ni chce někdo vydat, je to jen o tvrdé práci, dřině a obětování maxima pro věc.

Ještě mimo vaši tvorbu. Co vás v poslední době opravdu rozesmálo?
Před pár dny jsem viděl Přátele po 20 letech – a i když jsem nikdy ten seriál nehltal, u tohohle jsem se smál od začátku až do konce. Lidství z toho úplně stříká, v nejlepším slova smyslu na té nejprimitivnější úrovni. O to víc mě to pobavilo, obzvlášť v téhle době.

Komentáře

zpět na článek