Existuje facebooková stránka Ošklivá architektura. Mám ji i nemám rád. Líbí se mi kvůli tomu, že fotky, které se lidé dávají, hlavně ty historické, připomenou, co se tu stavělo před rokem 1989, často pak i v devadesátých letech. Někdy se nestačím divit. Na druhou stranu se mi u některých staveb nelíbí, že je přispěvatel zařadil právě do této stránky. Protože ošklivý nebo hezký, to je přece jenom hodně subjektivní kategorie. Jako neexistuje dobré a špatné víno, dobrá a špatná hudba, film, kniha. Každé dílo lidských rukou si najde svého obdivovatele. I odpírače. Někdy ale kroutím hlavou nad stavbami, které jsou možná ozdobou ulice, přesto je někdo zařadí do „ošklivé“ architektury.
Nebyl jsem moc velkým příznivcem rubrik v některých magazínech o bydlení, kde dávali palec nahoru a dolu konkrétním stavbám, hlavně rodinným domům. Jestli někdo miluje černé lesklé dlaždičky kolem oken, proč ne? Že se to nehodí na vesnici (kde bývávají ještě dnes k vidění), to ponechám jiným.
Kriticky či obdivně jsem se přestal vyjadřovat (alespoň veřejně) k architektuře (té „ošklivé“) poté, co jsem si přečetl nápis na jedné vile v Poděbradech. Upozornil na ni už kdysi architekt David Vávra při svých toulkách po Šumných městech. Na domě totiž stojí: Komu se nelíbí za moje na mým, nechť sobě postaví lépěji na svým.
Tahle Obereignerova vila, říká se jí tak po Vojtěchu Obereignerovi, někdejším poděbradském radním a také spolužákovi architekta Josefa Fanty (v Praze je autorem Hlavního nádraží). Právě Fanta přestavěl spolužákovi bývalou stodolu na méně obvyklou vilu. Její zevnějšek zřejmě pudil některé poděbradské již před více než stoletím. Proč jinak by pan radní nechal na zeď do ulice vypsat právě uvedené motto?