Jak se klimatická změna propisuje do každodenního života v Praze? Dá se něčemu takovému vůbec vyhnout?
Vyhnout se klimatické změně nijak nelze. Nicméně lze přijmout taková opatření, která negativní dopady zmírňují a město klimatické změně přizpůsobí – tedy adaptují. Na základě meteorologických měření víme, že roste nejen průměrná teplota, ale i roční počet tropických dní (s teplotou nad 30 °C – pozn. redakce).
V čem spočívají nevýhody velkoměsta oproti menším obcím?
Specifikem velkých měst je fenomén takzvaného městského tepelného ostrova. Neprodyšné rozpálené plochy v centru města udržují teplotu třeba i o osm stupnů vyšší, než mají zelené plochy v okrajových částech. Dalším takovým negativním dopadem jsou přívalové srážky, které v kombinaci s nevhodným vodním hospodařením způsobují v městském prostředí povodně. Opačným pólem stejného jevu je, že po příliš rychlém odtoku vody nastává ve městě sucho.
V čem přesně spočívá přístup založený na adaptaci? Jaký je optimální cíl, kterého by magistrát chtěl dosáhnout?
Adaptace města znamená hlavně ochranu zeleno-modré infrastruktury a podporu projektů vedoucích k posílení přirozených funkcí přírody. Celé to funguje jako velká přírodní klimatizační jednotka. Magistrát každoročně zakresluje do mapy města úspěšně dokončené projekty. Spolehlivými nástroji jsou například revitalizace sadů, vnitrobloků, výsadba stromů, stavba nových vodních nádrží a přírodních systémů protipovodňové ochrany nebo přeměny nepropustných povrchů na propustné.
To se dělá jak?
Například na parkovišti není nutné mít vždy povrch z hladkého asfaltu, autům stejně dobře poslouží například zatravňovací dlaždice. Tím pádem není voda zbytečně odvedena do kanalizace, ale chladí a zvlhčuje okolí.
Proč zrovna adaptace? Nemělo by větší smysl snažit se změnám předcházet než se s nimi vypořádávat dodatečně?
Samozřejmě je potřeba činit obojí. Předcházet globálním klimatickým změnám lze na lokální úrovni jen obtížně, nicméně můžeme se snažit o snížení množství vypouštěných skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého. Tedy aspoň vzít na sebe tu část odpovědnosti, kterou magistrát může ovlivnit.
A to je?
Klimatická vize magistrátu je v současné chvíli ucelená; zahrnuje všechny hlavní skupiny činností tvorby skleníkových plynů, a zároveň, jako jeden z pilířů této vize, také adaptaci. Pokud zateplíte budovu a snížíte tím spotřebu tepla, vyměníte zdroj elektřiny za obnovitelný nebo vyměníte motor svého auta, dramaticky tím snížíte vypouštění oxidu uhličitého. Kvalita života se ale zvyšuje i tím, že lidé tráví čas v ulicích, které nejsou rozpálené, prašné a suché.
Jak moc naplňování cílů vtéto oblasti závisí na vůli jednotlivých městských částí nebo pražských příspěvkových organizací?
Boj s negativními klimatickými jevy ze strany magistrátu probíhá pomocí takzvaného Implementačního plánu Strategie adaptace hl. m. Prahy na roky 2020 až 2024. Jedná se o zásobník projektů, které jsou posbírány právě napříč téměř všemi městskými částmi a příspěvkovými organizacemi města, které mají aspoň do určité míry ve své náplni péči o veřejná prostranství. Vzhledem k tomu, že se na seznamu projektů podílí skoro sto subjektů a celková investice se v současné době předpokládá ve výši kolem čtyř miliard korun, myslím si, že se jedná opoměrně ambiciózní plán.
Napadají vás nějaké konkrétní příklady z praxe?
Konkrétních případů je nepřeberné množství. Principem živého zásobníku je, že jednou ročně proběhne analýza všech projektů, kde se vyhodnotí, jak se na nich pokročilo a jaké jsou jejich přínosy. Každý rok se tedy přidají projekty nové a vyřadí se ty, které jsou již realizované nebo je realizovat nelze. Jedná se o otevřené a experimentální prostředí. Odbor ochrany prostředí pražského magistrátu přispívá revitalizacemi vodních toků, jako je třeba Rokytka či Šárecký potok, a obnovou parků i ovocných sadů jako Rádiovka nebo Hostivař. Praha 2 realizovala projekty v Riegrových sadech a „mlhoviště“ v parcích na Folimance nebo na Karlově náměstí adalších.
A co ostatní městské části?
Praha 4 a Praha 6 v ulicích vysazují zelené pásy a revitalizují parky. Například jde o Třešňovku na Spořilově a předpolí Obory Hvězda. Praha 12 podporuje ekologické zemědělce na svém území a podpořila také vznik unikátního mokřadu v Cholupicích a tak dále. V současné fázi je v zásobníku kolem 375 projektů.
Podpořené adaptační projekty tedy většinou závisí na schopnostech radnic nebo organizací. Dá se vůbec nějak zapojit z pohledu „obyčejného“ Pražana?
Každý se může zapojit v místě svého bydliště účastí na revitalizacích vnitrobloků nebo se může stát členem společenství komunitní zahrady. Kdo má dům, může zvážit umístění zelené střechy či se pokusit o podporu takového projektu na domě ve vlastnictví společenství vlastníků jednotek. Každý z nás může šetřit energiemi, stínit si v létě okna, zvážit, zda všechny cesty na nákupy je potřeba vykonávat autem, a přestat plýtvat vodou. Zkrátka zkusit se zamyslet nad svojí ekologickou stopou.
Totéž asi platí pro nejrůznější firemní sídla.
Jistě. Rada hlavního města nyní přijala dva klíčové dokumenty pro developery, které projektantům zajišťují hladký průběh řízení, pakliže se pokusí v projektech navrhnout správné hospodaření se stromy a s dešťovou vodou, popřípadě se zapojí do akce s názvem Milion stromů pro Prahu. Možnosti tu, jak vidíte, jsou.
Magistrát dal už dříve najevo příklon k ekologickému zemědělství. Co to přesně znamená pro drobné zemědělce, kteří hospodaří na území města?
Praha již od roku 2019 vypovídá a nově uzavírá všechny pachtovní smlouvy a od zemědělců vyžaduje, aby na městských pozemcích hospodařili udržitelně – aby používali méně chemických hnojiv, respektovali velikost pozemků a členili jejich plochy na menší úseky kvůli erozi a vysazovali rozumné místní odrůdy plodin. Zemědělci to respektují.
Má vůbec Praha další potenciál se na klimatickou změnu adaptovat? Nehrozí omezení infrastruktury?
Prostor pro hospodaření se srážkovou vodou v budovách i ve veřejném prostoru, pro rozvoj zeleně a využití chytrých technologií i pro možnosti každého z nás snižovat svoji energetickou spotřebu, včetně možností, které nabízí změna jídelníčku, cestovních, pracovních a životních návyků je, dá se říci, nekonečný. Adaptovat neznamená omezit ruch města, ba skoro přesně naopak – žít s tímto městem v těsnějším, ale rozumněji nastaveném systému.