Spisovatel a tramvaják je nevšední kombinace. Čím jste chtěl být v dětství?
Tramvaj jsem chtěl řídit už od deseti let. Již tenkrát jsem věděl, že by mě to bavilo. A baví. Je to užitečná práce s dlouhou tradicí. Projíždíte se s nádherným strojem po jednom z nejkrásnějších měst na světě. Chvílemi je to až romantické.
Tramvaje řídíte tři roky. Podělíte se s námi o veselou historku ze světa tramvajáků?
Často jezdím „královskou“ linkou 22, kterou využívá hodně turistů. Začalo mě bavit počítat, kolik lidí, které jsem nabral na Malé Straně, se mě na konečné v Hostivaři přijde zeptat, za kolik zastávek bude Pražský hrad. V zásadě to znamená, že nastoupili třeba 800 metrů od Hradu, ale pak jedou třicet zastávek špatným směrem, přičemž tramvaj nejenže úplně vyjede z centra, ale ke konci už jede v podstatě v polích a jim to celou dobu nepřijde divné. Myslel jsem, že nikdo na světě nemůže být takhle zmatený, ale stává se to opakovaně.
Čím bychom jako chodci a řidiči mohli přispět k plynulejšímu provozu?
To asi nejdůležitější, co by si lidé měli uvědomit, je, že tramvaj není auto, ale vlak. Váží několik desítek tun a jezdí po kolejích, takže když se před vámi ocitne nějaká překážka, nemůžete se jí vyhnout, můžete jen brzdit. Zabrzdit něco s podobnou hmotností není úplně jednoduché. Práce tramvajáka je proto z 90 procent o předvídání problémů, protože musíte začít brzdit mnohem dřív, než nějaký problém reálně nastane. Protože když už nastane, je na nějakou reakci obvykle pozdě. Takže když lidé budou přistupovat k tramvajím se stejným respektem, s jakým přistupují k ostatním vlakům, bude provoz v Praze bezpečnější. Na toto téma dělám sérii zábavně-osvětových článků na svém blogu Nihilista na balkonu s jednoduchými tipy, jak může každý z nás zlepšit bezpečnost i plynulost pražského provozu. Postupně chci lidem poodkrýt, jak tramvajový provoz v Praze funguje, a také jim vysvětlit fakt, že to, jestli budou tramvaje jezdit včas, anebo ne, záleží více na nich než na tramvajácích.
Pracoval jste na oddělení bezpečnostních hrozeb a krizového řízení ministerstva vnitra. Které povolání je více stresující?
Obě povolání jsou nějak stresující, ale každé úplně jiným způsobem. Na vnitru to byla úřednická práce, takže spousta hořících termínů, dlouhodobých projektů, nárazových úkolů, ale také celkem náročných jednání, kdy se člověk musel neustále s někým dohadovat a často komplikovaně hledat kompromisní řešení, které by bylo přijatelné pro všechny. V podstatě to byla práce nikdy nekončící, protože jsem neustále valil něco před sebou a musel na to myslet i doma. Obrovská výhoda řízení tramvaje je v tom, že když ji večer odevzdám do vozovny, veškeré pracovní povinnosti tím končí, nic nezůstává nedořešené a člověk může jít domů s čistou hlavou. To, že už nemusím doma myslet na práci, je obrovská výhoda, která ubírá spoustu stresu. Na druhou stranu samotné řízení umí být občas také pěkně stresující. Pražský provoz je dost drsný a chodci a řidiči bohužel nemají před tramvají respekt, jaký by si tak těžký a nebezpečný stroj zasloužil. Takže vám vlastní nepozorností anebo arogancí způsobí za každou směnu několik malých infarktů, protože musíte denně na poslední chvíli zabránit několika potenciálně fatálním nehodám. Tahle odpovědnost s sebou nese také pořádnou dávku stresu, ale ten naštěstí končí ve chvíli, kdy vylezu z kabiny, a nevláčím si ho domů.
Vaše první kniha se jmenuje Nihilista na balkonu. Jste sám nihilistou?
Nejsem. Knížka se jmenuje podle jedné z povídek a ten název se mi líbil, protože je zapamatovatelný, takže ho občas používám i jako pseudonym, zejména na sociálních sítích. Jsem ateista, ale nihilista určitě ne, protože nihilisté neuznávají veškeré existující společenské hodnoty, což já nedělám. Spíš jenom hledám jejich zdroje trochu jinde, než je obvyklé.
Každá z povídek ve vaší knize poukazuje na jedno společenské téma, na příklad dezinformace a konspirační teorie, efektivita vzdělávacího systému, reakce státu na krize. Kde berete inspiraci?
V realitě kolem nás. V knize jsou satirické povídky, proto je spousta věcí záměrně přehnaných a dotažených do absurdity. Nicméně realita samotná je popravdě řečeno občas tak bizarní, že je vlastně skoro těžké ji ještě přehnat. Moje povídky sice nejsou reálné, ale obávám se, že jsou od reality odtržené mnohem méně, než bych si sám přál.
Články o covidu z vašeho blogu obletěly internetový svět, na sociálních sítích je sdílel prorektor Univerzity Karlovy. Jak pohlížíte na současné dění?
Pociťuji takovou zvláštní směs naděje a frustrace. Lidé jsou nesmírně schopná a obdivuhodná stvoření. Když chceme, dokážeme doslova za pár měsíců vymyslet účinná řešení prakticky jakékoliv velké krize. To se stalo i tentokrát, třeba v případě nových vakcín, léků anebo různých technologických zlepšováků pro zvládání pandemie. A to dodává člověku naději. Na druhou stranu jsme i stvoření naprosto pitomá, což nám znemožňuje ta účinná řešení rychle a správně aplikovat, díky čemuž si celou krizi zbytečně prodlužujeme a komplikujeme. A ještě horší je pak naše neschopnost se z minulých krizí poučit a připravit se na ty příští. A tahle směs naděje a frustrace mi přijde skutečně fascinující a o obou těchto vzájemně propojených fenoménech píšu.
Změna kariéry není jednoduchá. Co bylo vaší motivací? Jakou radu byste dal lidem, kteří se bojí udělat první krok?
To asi souvisí s mým „nihilismem“, o kterém jsme už mluvili. Je totiž dost dobře možné, že tenhle život je nejspíš také poslední život, který máme, a po něm už nic dalšího nebude. Možná se v tomhle pletu, ale obávám se, že nejspíš ne. A pokud je tenhle život skutečně jediný a poslední, tak tím výrazně získává na své hodnotě. Takže jsem si prostě řekl, že když si teď nezkusím dělat všechno to, co jsem si vždy přál a chtěl zkusit dělat, tak už to nejspíš neudělám nikdy. A to by byla škoda. Lidé velmi často čekají na vhodnou příležitost, ale ta nemusí nikdy přijít. Musíte si ji sami vytvořit a nebát se udělat i radikální změnu. Ne pokaždé to vyjde, ale většinou je lepší něco zkusit než se zbytek života trápit tím, že jsem něco nezkusil.
Zůstanete u tramvají, nebo vás láká něco jiného?
Mám pár dalších aktivit, nedávno jsem dělal scénář pro televizní dokument, připravuji podcast o historii a biologii. Umím si představit, že u tramvají zůstanu. Díky této práci mám o něco víc času na psaní, díky čemuž vznikla má první kniha. Nedokážu teď úplně říct, čemu se budu věnovat za dva roky. To se ukáže.