Máte ve škole také žáky, jejichž rodným jazykem rozhodně nebyla čeština.
Měli jsme svého času děti také z Afriky, jejich dorozumívacím jazykem byla francouzština, později i žáky s vietnamštinou. V posledních letech převažují ti s ruštinou, a to jak z Ruské federace, tak rusky hovořící Ukrajinci, máme tu děti z Kazachstánu a Běloruska. Všichni se standardně učí v češtině, proto mají i hodiny českého jazyka pro cizince. Navíc vždy při nástupu do školy absolvují vstupní adaptační kurz.
To u dětí-uprchlíků ale nyní nešlo. Neměly měsíce na perfektní jazykovou přípravu.
To je pravda. Dříve se do školy dostávali žáci, kteří si třeba školu společně s rodiči vybrali cíleně rok před nástupem, zjišťovali si i nějaké reálie o naší zemi, mohli se připravovat a adaptovat. Takže měli už i nějaké znalosti češtiny, i když ne všichni.
Co byl prvotní impulz pro založení jedné vysloveně ukrajinské třídy?
Když konflikt začal, přemýšlel jsem, jak může pomoci naše škola. Věděl jsem, že do země přijdou ne stovky, ale tisíce mladších i starších dětí, jež se zapojí do výuky. A že my můžeme nabídnout některé zkušenosti z výuky jazyka i ze začleňování do prostředí nejen ve škole. Především pro pedagogy základních škol. Nabídnout jim školení, aby se nebáli tyto děti přijmout do svých škol. Protože tyto děti nejenže nemají žádné znalosti češtiny, ale ani nikdy neuvažovali o tom, že by studovaly v zahraniční škole. Což se jim nyní přihodilo. Chtěli jsme především předat zkušenost, že nestačí jen dobrá vůle, volné prostory a učitelé. Vzít dvě třídy ukrajinských dětí a jdeme je vzdělávat. To si může dovolit škola, která už s tím zkušenosti má. Pokud škola zkušenosti nemá, hrozí velké trápení jak pro pedagogy, tak pro děti. Nemusí se proto dostavit žádaný efekt. Přitom my jsme do toho před lety spadli podobně, dokonce se třemi třídami s více než šedesáti žáky. Převzali jsme je od tehdejšího česko-ruského gymnázia, přišlo o licenci. Jenže cesta tříd, jež jsou jazykově homogenní, není ideální.
Nezačlení se do prostředí?
Jistě. Jako jsou někde v New Yorku jazykově vydělené čtvrti italské, ruské, čínské... Cílem je v našem případě co nejrychleji je naučit česky, komunikovat co nejvíc přirozeně v češtině, eventuálně dalším cizím jazyku. Proto se snažíme, aby se pak postupně integrovali do českých tříd. Protože v takových třídách se vždy uvolní nějaká místa. Někteří žáci v polovině gymnázia, v deváté třídě, přestupují na jiné školy. Například kvůli specializaci na matematiku nebo jiný obor, který u nás není. Takže to by mělo platit i pro tyto nové ukrajinské studenty. Teď začínají společně, pak se mohou „rozplynout“ do národnostně kombinovaných kolektivů, kde ale převažují Češi.
Kdy se ozvali první uchazeči z uprchlických rodin?
Během jarních prázdnin, takže jsme měli čas to ve škole probrat a promyslet. Proto jsme mohli už toto pondělí začít s vyučováním čtrnácti dívek a chlapců ve věku od čtrnácti do sedmnácti let.
Určitě nebylo možné, abyste výuku organizovali podle běžných osnov. I proto, že to bylo vlastně v půlce školního roku.
To nešlo, ale na druhou stranu jsme si zjistili, že obsah učiva je v mnoha předmětech velice podobný tomu, co se probírá v naší škole. Žádné zásadní odlišnosti i ve struktuře předmětů nejsou. Největší problém je v tom, aby se co nejrychleji zorientovali v prostředí, v komunikaci v češtině, eventuálně v angličtině, které se hodí například při výuce matematiky, ve které jsou, mimochodem, velice dobří. Nyní u nich převažují hodiny výuky českého jazyka pro cizince. Ale i předmět nazvaný Orientace, o prostředí a o tom, jak to u nás chodí. Mají také nějakou estetickou výchovu, aby neměli jen výuku jazyka.
Všechno jste zorganizovali, ale může se stát, že za půl roku, za rok, pokud skončí válka, se uprchlíci rozhodnou k návratu. Vzali jste to v úvahu? A co oni sami?
To byly jedny z prvních intenzivních debat v rámci pedagogického sboru. Že vytvářím třídu, která nemusí vydržet celá, navíc jen třídu složenou z cizinců, což nemá takový efekt jako kombinovaný kolektiv. Ale řekli jsme si, že to je jen na tři měsíce, do konce školního roku, a pak se uvidí. Chceme průběžně komunikovat s jejich rodiči, převážně matkami. Chceme vědět, s jakou perspektivou, zda krátkodobou, dlouhodobou, či napořád, tu chtějí být. I když víme, že na to zřejmě neznají odpověď. Upřímně říkám, že k tomu celému nepřistupujeme s perspektivou na tři měsíce, ale na delší dobu. Počítáme, že to třeba dotáhnou až k maturitě. S tím, že je postupně začleníme do českých tříd. Mohu-li ale usuzovat z individuálních pohovorů, jejich prvotní starostí po příjezdu do Česka bylo, aby nenastala mezera ve výuce, aby se začali co nejdřív učit, a nejen pár týdnů nebo měsíců. Z toho je zřejmé, že se budou snažit a že si možná řeknou – my tu chceme zůstat a vystudovat.
Položili jste si otázku, jestli třeba nenastane nějaký konflikt mezi vašimi ruskými studenty a novými studenty z Ukrajiny, které vyhnala ruská armáda z jejich vlasti?
Hned první den konfliktu jsme svolali všechny studenty do auly a promluvil jsem k nim ve smyslu, že to celé vnímám jako špatnou událost, ale že se umím vcítit do rola žáků ukrajinských i ruských. Je mi jasné, že to zvláště těm ruským není vůbec příjemné. Přitom také vím, že ruští žáci se sem přišli vzdělávat do české školy v demokratickém systému a že utekli i před tím, co se už roky odehrává v jejich vlastní zemi. Bylo zajímavé sledovat je už v roce 2014 v době událostí na Krymu. Oni to brali, že to je záležitost „těch nahoře“. Tohle všechno je důvod, proč třeba nevyvěsím ukrajinskou vlajku. Pomůžu jim, sympatizuji s Ukrajinci, je mi jich líto, ale nechci jiné žáky, nejen ruské, vystavovat nepříjemným pocitům, nechci jedny vyčleňovat kvůli druhým. Ani bych nepřistoupil na to, kdyby po mně někdo chtěl, abych je ze školy vyhodil. Když na začátku týdne nově nastupovali Ukrajinci, společně jsme je v aule přivítali. Oni sami uvedli, že kromě kvalitní výuky očekávají dobré vztahy se spolužáky, bez ohledu na to, odkud jsou. Z Česka, z Ruska či odjinud.
Máte přehled o tom, jaké je zázemí studentů z nové ukrajinské třídy? Na rozdíl od zbylých žáků školy někteří přišli do Česka třeba jen taškou.
Všichni jsou v nějakých rodinách. Buď u jednoho z rodičů, který tu již pracoval, nebo u českých známých.
Jak chcete vaše zkušenosti z praxe, jinak než z příruček, sdělit dalším školám? Čeho se vyvarovat?
Ministerstvo školství je kupodivu poměrně akční. Ale je samozřejmě pravda, že reálná situace je jiná než to, co se vytvoří na papíře. Už proto, že i dobrý manuál počítá s desítkami, možná stovkami žáků, ale ne s tisícovkami, ne-li desítkami tisíc žáků. Snažím se jednak přes pražský magistrát, jednak přes Asociaci soukromých škol či přímo přes známé starosty z dalších městských částí tyto poznatky posílat dál. Nemám ale patent na rozum, a pokud mě někdo osloví, rád se o další dobré zkušenosti podělím a nechci si je nechávat pro sebe. Vím, že mnohé školy mají dobré zkušenosti z minula se začleněním vietnamské komunity do škol a do vyučování, například v Praze 4, lze toho využít i v případě ukrajinských dětí.
Jenže začleňování trvalo léta, ne jako nyní v extrémně krátké době.
S tím samozřejmě plně souhlasím. Jsem ale optimista.
Euroškoly
|