„Příběh mě často překvapí víc než hlavního hrdinu knihy“

Vaše prvotina Skleněný vrch vyšla už roku 1989. Jak se od té doby proměnil váš styl psaní?
Neřekl bych, že příliš. Téma, ač v odlišných prostředích a časových rovinách, od středověku až po současnost, zůstává vždy stejné. Jedná se o boj slabšího proti silnějšímu, schopnost zachování si vlastní identity, ale i člověčenství v situacích, kdy jde lidskost stranou. Do svých knih vkládám i suchý, mnohdy dost štiplavý humor. Samozřejmě že se každý autor jistým způsobem vyvíjí, mění žánr.

O čem je vaše nová kniha Železná rukavice?
Je pokračováním románu Ano, můj pane, který vyšel v loňském roce a provádí nás životem, úskalími, ale i láskami Ondřeje z Rohatce v době spoluvládnutí Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. A mimo jiné nás zavádí na malý hrádek Jenčov na Křivoklátsku. Všechny zvraty, úklady a jiné děje se odehrávají na nosné linii těžby železné rudy a výroby železa ve středověku. Já se železem zabýval už před nějakou dobou v trilogii Platnéř, Pavoučí síť a Návrat mistra. Ale to už se jednalo o zpracování hotového železa. Trilogie měla dost velký úspěch a mě lákalo jít ještě dál proti proudu. Kromě toho mě baví vyhledávat si témata, která nejsou jinými autory tak opotřebovaná.

Tušíte při psaní první knihy nějaké série, kolik dílů bude mít? Nebo příběh narůstá postupně?
Vůbec ne, nic takového vykalkulovaného nemám. Každou knihu začínám s tím, že se bude jednat o solitér. A záleží především na jejích aktérech, jakou životnost projeví a jak mě zaujmou nejen jako autora, ale především jako čtenáře. Protože já samozřejmě s každým připravovaným románem vím, oč v něm půjde, kam chci dojít. Ale jakými cestami a s jakými lidmi? To nevím. Kromě hlavního hrdiny je neznám, tak jako je nezná on. Já se s ním vydávám na tu cestu příběhem a mnohdy jsem překvapen víc než on. A to je právě to, co mě u psaní drží. Překvapení, vzrušení. Samozřejmě že se snažím v příběhu podstrčit čtenáři nějaké krédo, myšlenku, poselství, které z něj samozřejmě nesmí trčet jako sláma z bot a čtenář si nesmí všimnout, že mu něco podsouvám.

Chystáte se na veletrh Svět knihy. Na co se mohou vaši čtenáři těšit? Na co se naopak těšíte vy?
V pátek dopoledne bych měl v Autorském sále převzít literární cenu. V sobotu v 11 hodin jsem pozván do prostor Audiotéky u příležitosti vydání audioknihy Inspektor prevít a ve dvě hodiny mám autogramiádu na stánku svého domovského nakladatelství Moba. Kromě čtenářů a posluchačů se těším na setkání s kolegy a všemi ostatními, kterým leží na bedrech všechna ta práce kolem toho, aby se autorovy myšlenky dostaly právě k oněm čtenářům a posluchačům.

Co byste si chtěl v životě ještě splnit?
Nechci, aby to vyznělo nějak odevzdaně, ale řekl bych, že jsem prožil dobrý život a splnil jsem si většinu svých tužeb. Přes všechny peripetie, které jsem musel překonat, včetně boje o život, to za to stálo. Ale i zdolávání překážek k životu patří, tak jako koření do jídla. Je to podobné, jako když na moři na plachetnici překonám bouři. Pro ten pocit, že jsem se z toho nepodělal. Přesto bych si přál napsat ještě pár dobrých knížek, protože psaní je už opravdu dlouho součástí mého života. Nechtěl bych, aby má následující slova vyzněla jako slova mnohých protagonistek soutěží královny krásy, když odpovídaly, aby byl na Zemi už navždy mír. Já bych si naopak přál, aby bylo zastaveno a potrestáno zlo, které bylo v současnosti vypuštěno a ohrožuje životy nás všech. V mých románech to mají moji hrdinové jednodušší. Tam prostě svého nepřítele propíchnou a je to.

Co byste poradil lidem, kteří zatím píší do šuplíku a chtěli by se vydat na spisovatelskou dráhu?
To je dobrá otázka. Jde o to, co si od psaní slibují. Pokud se prvotně chtějí stát slavnými spisovateli bez ohledu na obsah a sdělení, není to ten nejšťastnější začátek. Pokud chtějí psát přesně to, co zamýšlí, bez ohledu na to, zdali bude mít o jejich tvorbu později někdo zájem, nechť píší, je to jejich volba způsobu seberealizace a vůbec to neznamená, že je jejich tvorba špatná. Jako příklad z oboru výtvarného lze uvést Vincenta van Gogha, který za svého života neprodal jediný obraz. A jaký to byl malíř! A také to nevzdat, pokud jsou odmítnuti jedním nakladatelstvím, a zkusit to u dalších. Přiznám se, že takovou výdrž bych asi neměl, protože by mi scházela zpětná vazba od čtenáře a měl bych pocit, že dělám zbytečnou práci, a začal bych stavět třeba domy nebo lodě. Minulý týden jsem se spolu s dalšími třemi autory zúčastnil v Litomyšli výborně připravené literární akce Kriminacht. Spojovalo nás to, že kromě jiné tvorby píšeme detektivky. A možná také to, že svá díla píšeme srdcem a s nadšením, přispělo k tomu, že prvotina každého z nás byla nakladatelstvím přijata hned napoprvé.

Je pro vás psaní strojem času, díky němuž můžete navštívit minulost?
To rozhodně. Je to ohromné dobrodružství, které mě fascinuje. Nemám snahu se dívat do daleké budoucnosti, a abych byl upřímný, ten pohled mě poněkud děsí. Ale dívat se zpět na generace lidí, kteří tu žili před námi, je ohromně vzrušující. Snaha vžít se do způsobu jejich života a uvažování je pro mne velkým poučením, jelikož mě psaní nutí k dalšímu a dalšímu studiu historie. Dříve jsem si ve své naivitě myslel, že znalost historie nás ochrání před opakováním chyb, kterých se dopouštěli naši předci. To jsem ještě nevěděl, že existuje taková potvůrka, které se říká genofond a která hlídá, abychom se kromě dobrých vlastností nezbavili ani těch špatných, kvůli nimž budeme zřejmě své chyby opakovat donekonečna.

Kterou historickou událost byste rád jako pozorovatel navštívil?
Vzhledem k tomu, že miluji středověk od časů Přemysla Otakara II. až po Václava IV., tak by to určitě byla některá z bitev té doby, kdy rytíři sklopí hledí svých přileb, sklopí svá kopí a pobídnou své koně proti nepříteli. Dokonce se mi honí v hlavě takové románové putování po významných bitvách historie. A jelikož by se nejednalo přímo o literaturu faktu, je třeba mít pro takový časový rozptyl nějaký svorník, ale ten já už také mám, ale neprozradím, aby mi ho nějaký kolega náhodou nevyfoukl. A to je vlastně také odpověď na jednu z předešlých otázek, co bych chtěl v životě ještě dokázat.