Poprvé v životě jsem se před přistáváním na letišti stihl nad Prahou zorientovat. A pokochat se v klidu nad tím, co znám jen z pohledu chodce. Ne že bych se o to dříve nesnažil, ale buď se přistávalo večer, v oblacích, nebo jsem zahlédl nějaké to známé orientační místo na poslední chvíli.
Vždycky totiž ve mně byla touha poznat, kde se právě nacházíme, jestli to tam dole poznávám. Jako vypadají domy, parky, silnice, které znám důvěrně, ale jen z jejich úrovně. Tentokrát se mi poštěstilo. Už proto, že jsem se na „mapě“ chytil už nad Jihlavou. Obchodní dům Prior, nebo taky „bunkr“, jak se mu mezi Jihlaváky důvěrně přezdívá od jeho postavení v osmdesátých letech na tehdejším náměstí Míru, dnešním Masarykově náměstí. Ta brutalistní stavba, které musel ustoupit soubor středověkých domů, je viditelná snad až z Marsu.
Protože letecký koridor kopíruje dálnici D1, tak už nebylo nesnadné poznat vodní nádrž Švihov na Želivce a dokonce nedokončený dálniční most kousek od hráze. Potom už to jde jedno po druhém. Protože byl krásný slunný podvečer, slunce svítilo ze západu, měl jsem Prahu jako na dlani. Čestlické obchoďáky, Jižní Město, Thomayerova nemocnice i s Krčským lesem, neucpaná (kupodivu) Jižní spojka, Železniční most, Plzeňská, Motol i s nemocnicí, Bílá hora…
Vím, že fotky nasnímané přes okénko, navíc jen mobilem, nejsou v době dronů a jejich superfotoaparátů žádná výhra. Ale dávají pocit neopakovatelnosti, jistého amatérského napětí. Navíc jsem snímal i místa, kudy často běhávám a kdy mi nad hlavou prolétávají přistávající letouny. Tentokrát to bylo obrácené.
Tak se s vámi o pohledy, které znají jenom ptáci, rád podělím.