„David se jednoho dne objevil u naší mámy v obýváku a vášnivě se prohraboval v rodinných archiváliích, aby mohl připravit v divadle Dobeška přednášku o staviteli Václavu Šindelářovi, mém pradědovi. Při pohledu na kvantum materiálu konstatoval, že by stálo za to napsat o něm knihu,“ uvádí Neuvirtová, která na Dobešce, kousek od hospody U Báby, žije.
Jak se rodil koncept vaší knihy?
Připadalo mi, že psát pouze o architektuře Dobešky by byla trochu nuda. A pak jsem v archivu našla starý dopis od jedné již zesnulé pamětnice, ve kterém píše o stavebním družstvu Dobeška a jeho prvních členech. Většinu potomků uvedených členů jsem znala osobně. Najednou mi došlo, že se jako „krev“ původních obyvatel celé roky krčíme pod tíhou nevyřčené bolesti z nespravedlivé bolševické perzekuce.
Který příběh vámi nejvíce pohnul?
Hrdinkou Dobešky, o které se mi i několik nocí zdálo, byla paní Kristýna Valterová, která v místech dnešní základky Jeremenkova provozovala zelinářství a která Dobešákům za války tajně vylepšovala jejich chudý jídelníček. Odměnou jí pak bylo po znárodnění vystěhování do prostorů černé kuchyně jejího vlastního statku, ve které po dvou letech zemřela žalem.
To jsme přeskočili do éry socialismu. Jak se na tváři Dobešky „bolševik“ podepsal?
V té době nejčastěji přibyly domy stavěné svépomocí. Byly to takové jednoduché, finančně nenáročné a neokázalé kostky. Majitelé prvorepublikových vil a vilek byli obvykle úplně bez peněz, údržba tedy byla docela náročná. Opravy, které nesnesly odkladu, často realizoval můj děda, Šindelářův syn.
Mimochodem, kdy Dobeška zářila nejvíce a kdy byla založená?
V roce 1913 bylo ustanoveno stavební družstvo Dobeška s vkladem 1000 rakouských korun na zakoupení parcel na skále nad Braníkem. Družstvo během světové války svoji činnost pozastavilo a s výstavbou domů se začalo až po návratu mužských členů družstva z evropských bojišť. Většinu prvních vil projektoval a stavěl právě Šindelář, který celou lokalitu Dobešky zpracoval i urbanisticky. Domy se stavěly z výnosů zelinářských zahrad, domy ve třicátých letech pak z kapitálu mladé prosperující republiky, nejčastěji z výnosů ze živností. To byla zlatá doba.
Václav Šindelář
Co vše pro vás pradědeček, který zesnul v roce 1951, znamená?
Byl člověkem, o kterém se mi prarodiče báli vyprávět, abych neměla problémy ve škole. Teprve když jsem začala chodit do první třídy, tak děda pochopil, že už mám nějaký rozum, a začal mi vyprávět spousty veselých příběhů, ty tragické z padesátých let si ovšem nechával pro sebe. Stavitelské historky pak byly nedílnou součástí mého dětství včetně zednické praxe. Ještě dnes bych určitě zvládla umíchat maltu a nahodit zeď. Památeční spárovačky, zednické lžíce a fanku oplácanou od vyhašeného vápna mám schované dodnes. Ale až při práci na knize jsem teprve plně porozuměla jeho odkazu. Pradědovy domy totiž s minimální údržbou stojí dodnes a lidé v nich opravdu rádi bydlí. Nejlépe to zřejmě vyjádřila paní Holubová z dobešského zelinářského rodu Josífů, která při rozhovoru jenom lakonicky podotkla: „Přece každý chtěl mít dům od Šindeláře.“ Praděda se také vždy o svoje zisky podělil. Zdarma projektoval branické divadlo pro spolek ochotníků, na svoje náklady upravil hřiště a klubovnu v lesíku na Dobešce, samozřejmě hned poté, kdy tam ukončili těžbu vápence.
S Dobeškou je spjatý i zmíněný David Vávra. Co byste o divadle Dobeška, kde působí soubor Sklep, uvedla a prozradila?
Divadlo Dobeška je pro mě takový magnet, který přitahuje veselé a pozitivně smýšlející lidi z širokého okolí. A David Vávra je takovým jeho palivem. Pokud se vám bude zdát, že svět je příšerné místo k životu, kupte si do divadla vstupenku, úplně na cokoliv, a vyjdete jako nesnesitelně pozitivní zastánce lidského bytí na téhle planetě.
Svéráz Dobešky dotváří hospoda U Báby. Kdy byla založena? Co pro ni znamená kapela Tři sestry?
Hospoda byla založena ve třicátých letech minulého století, původně se jmenovala hostinec Na rozcestí a byla velkopopovickou hospodou. Provozoval ji řezník pan Pšorna, jeho paní měla nad hospodou masnu. V sedmdesátých letech Pšornovi odešli do důchodu a hospodu začaly provozovat dvě Rusky, které do Československa utekly před stalinským režimem. V této době získala hospoda své jméno U Báby. Štamgastem je zde herec Vlasta Zavřel. Bába je se s Třemi sestrami jasně spjatá. Texty jako „včera byl na Bábě a neví, čí jsou, jestli to jsou zmije, nebo schizofrenie“ nebo „v neděli jsou zavřený hospody, na Bábě sedím skoro sám“ už dnes zlidověly. Hospoda U Báby hrála i významnou roli ve filmu Tajemství divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa. S nadsázkou tedy můžeme říct, že nebýt Báby, tak by žádná sklepácká Besídka nevznikla.
Hospoda U Báby
V knize také píšete o tradici přikusování ředkviček k pivu, což mě jako pivaře dost zaujalo.
Dobeška, Braník, Podolí a Modřany byly ve své době mimopražské zelinářské oblasti, které dodávaly čerstvou zeleninu do Prahy. Tradičně pěstovaly zejména chřest, ředkvičky, ředkve, brukve a saláty. Místní si zcela přirozeně předávali vědomosti o léčivých schopnostech svých produktů. Lidé se pak divili, že v Braníku nebyl skoro nikdo z mužů stižen ledvinovými kameny. Mysleli, že je to vodou, pak, že je to pivem. Ale opravdu je to zvláštní, že muži, kteří měli druhý domov v hospodách, netrpěli vůbec kameny. Vše vyzkoumal jeden lékař, který chlapy v hospodách navštívil a viděl, jak pánové za stoly požadovali na stůl černé ředkve nebo bílé, dlouhé ředkve podzimní nebo jarní červené. Chroupali mezi hrou v karty a hostinský venku objednával u zahradníků nové klece žádoucí zeleniny k okamžité dodávce, někdy i v noci.