Všimli jste si, že na ulicích Jana Želivského a Vinohradská zmizelo v těchto dnech přes šest metrů křiklavých červeno-bílých zábradlí? K jejich odstranění se obratem přiznal náměstek primátora pro dopravu Adama Scheinherr. Podle něj bude v této činnosti magistrát pokračovat i jinde. Hlavní město se totiž opírá o nový dokument, který si nechalo vypracovat od Institutu plánování a rozvoje Prahy (IPR).
„Katalog nadbytečných zábradlí slouží k tomu, abychom zjistili, kolik takových překážek v Praze máme. Je jich zhruba padesát a měří pět tisíc metrů. A prvních šest set je pryč,“ říká Scheinherr a dodává: „Dřív se v Praze nemyslelo na ten nejvíc přirozený pohyb, který existuje, a tím je chůze. Ulice byly plné překážek a nesmyslných špuntů.“
Zábradlí prý překážejí
V minulosti se podle Scheinherra hrazení do ulic dávala tak nějak pro jistotu. Reálně se nevědělo, kde dávají smysl, a kde ne. Chybělo větší přemýšlení. Uplatňování technických a legislativních požadavků „na sílu“ je podle Scheinherra proto v hlavním městě často příčinou problémů a nelogičností.
„Jednotlivé druhy pohybu se mají doplňovat, ne se vzájemně vylučovat. Každá úprava veřejného prostoru má počítat s pěšími, cyklisty, ale také s cestujícími v MHD a individuální automobilovou dopravou. Lidé ve městě mají rozdílné dopravní potřeby a úkolem politiků je zajistit, aby je mohli naplnit,“ míní Scheinherr.
Snadno odstranitelná
Deníku Metro se podařilo získat od IPR dokument, o který se magistrát ve své činnosti opírá. Vyplývá z něj, že dostali městští plánovači nejprve za úkol vytipovat místa, odkud by šlo v první fázi klandry odstranit bez dalších souvisejících opatření. Tedy že se uříznou a je po problému.
„Zábradlí lze zpravidla odstranit v případech, kdy jeho původní účel pominul, například před něj byl přidán parkovací pás, který je dostatečnou bariérou mezi chodníkem a vozovkou. Nebo pokud zábradlí zamezuje pohybu vozidel do míst, kde nemají být. Například vymezení parkovací plochy. Nebo když je hrazení umístěno zcela nesmyslně a bezohledně k užívání veřejných prostranství,“ píše se v dokumentu.
Zábradlí může být podle manuálu také v odůvodněných případech navrženo ve tvaru, který odpovídá jeho umístění a funkci v architektuře daného prostoru. „A může se tedy nahradit vhodnými architektonickými prvky. Jako jsou například květinové truhlíky, sloupky s řetězy a podobně,“ stojí dále v dokumentu.
Děti a magoři
Náměstek pro dopravu Scheinherr propaguje odstraňování bariér na svém Facebooku tím, že se vyfotil u zábradlí s bruskou v ruce.
Jak tomu ale nejen na tuzemském internetu bývá, snesla se na něj kritika. Na svém profilu se do něj opřel například videoherní designér, scenárista a režisér Daniel Vávra.
„Zábradlí jsou většinou okolo obřích křižovatek a víceproudých cest, aby zabránila dětem a magorům vbíhat do vozovky a nechat se přejet. Naprosto je nepovažuju za problém. Jejich odstranění může logicky vést jen k nárůstu nehod a úrazů,“ míní Vávra.
Podobného názoru je i uživatelka Pavlína Krásná. „Dřív jsem zábradlí ve městě nesnášela, ale od té doby, co se pohybuju po městě s malým dítětem, mi dává větší pocit bezpečí,“ píše Krásná. Podle Scheinherra, který na její komentář reaguje, jde však o falešný pocit bezpečí. „Řidiči podél zábradlí jezdí rychleji, chodci jsou méně pozorní. A zábradlí není úplně všude,“ reaguje Scheinherr.