„Jednoho dubnového dne jsem ve své oblíbené hospůdce dostal nápad opatřit bojující Ukrajině český klenot, nákladní auto Tatra 815. Podotýkám přitom, že jsem obyčejný autobusák z Kladna. Tedy žádný milionář. Takže jsem s podobnými věcmi doposud žádné zkušenosti neměl. Tudíž je jasné, že by normální člověk z takového nápadu vystřízlivěl. Já ne,“ začíná vyprávění svého příběhu Lukáš Janata, kterému přátelé neřeknou jinak než Šakal.
A tak o šest měsíců, fůru práce a hromadu nervů později dospěl tento pivní nápad k realizaci a tatra pro Ukrajinu byla připravena. Zbývalo tam už jen dojet.
Auto našel v pražském bazaru nákladní techniky, kde dva roky bez užitku stálo. Udělal veřejnou sbírku na naftu a mýto, vybralo se něco pod třicet tisíc korun. Zbytek šel z jeho vlastních prostředků. „Náklady na koupi a zprovoznění v rámci duševní hygieny zveřejňovat nebudu, ale řeknu to takhle – osobní auto mých snů je veterán Pontiac Firebird ze sedmdesátých let. Takový ten sporťák se čtyřmi hranatými světly a orlem na kapotě, co ho proslavil Burt Reynolds ve filmu Polda a bandita. No a za ty peníze bych ho měl. Sice ne hned a ne v perfektním stavu, musel bych počkat na zachovalý předrenovační kus za dobrou cenu, ale měl. Holt až to na Ukrajině skončí a já se dám finančně dohromady,“ říká Šakal deníku Metro.
Oprava je alchymie
Nejnáročnější byla prý oprava spojky, respektive výměna posilovače, spojkového válce, hadic a kapaliny. „To dát dohromady je alchymie. Automobilku Tatra jsem si vůbec netroufl oslovit. Ohledně podpory jsem jednal s drobnými podnikateli, jako jsou prodejci náhradních dílů. Jenže jak se na projekt nabalovali další lidé, najednou jsem jednal přímo s Tatrou. Byla z toho bedna náhradních dílů, což je docela důležité. Díly byly potřeba a ten rozpočet nebyl neomezený, právě naopak,“ vypráví.
Proč tatrovka dostala jméno Ljuba, žádný zvláštní důvod nemá. „Chtěli jsme pro naši tatřičku nějaké pěkné jméno a kolegyně Jana Novotná ho navrhla na poradě. Nějaký význam to získalo paradoxně až po cestě – náhodou jsem na benzince kousek od ukrajinských hranic narazil na tabulku se jmény Lukáš a Ljubica, a usoudil jsem, že to je znamení,“ usmívá se.
Cesta na Ukrajinu probíhala překvapivě dobře. „Konzultovat se to muselo, to jinak nejde. Nebezpečné to z mého pohledu ovšem fakt nebylo,“ říká s tím, že Ljuba bude sloužit v První dobrovolnické chirurgické nemocnici v Zakarpatí. „Pro mě bylo důležité, že pro nemocnici pracuje pan Vít Samek. Záchranář, který se po vypuknutí války hned vrhl na pomoc Ukrajině. To byla pro mě garance. Ukrajinu a Ukrajince mám rád, ale darovat ne úplně levné auto po mailech neznámým lidem by se mi pochopitelně moc nechtělo.“ Administrativu komentovat nechce. „Všichni jsme počítám s úřady někdy něco řešili, takže si člověk udělá představu.“
Spal na korbě
Za spolujezdce si vybral kamaráda Matouše. Automobilového inženýra, fajn kluka a brilantního angličtináře. „Matoušovi jsem na přespávání nechal kabinu, já si ustlal na korbě pod širákem. Holt naše tatra nebyla zařízena na nocování dvojmužných posádek. „Do reality za volantem příměstského autobusu jsem se vrátil vcelku dobře. Tedy až na ranní vstávání. To už jsem párkrát nevychytal. Rád bych se tudíž touto cestou chtěl omluvit cestujícím, kterým jsem možná způsobil nějaké komplikace.“