Před časem jsem v Magazínu Metra psal o lidech, kterým u domu postavili dálnici. Objel jsem pár míst v Praze i v jejím okolí. Někomu vybudovali autostrádu dva metry od okna do obýváku, jiným se málem poddolovali pod zdí. Lidé v těchto domech se ale naučili se čtyřiadvacetihodinovým hlukem, smradem, špínou a exhalacemi žít.
Denně chodím od metra u Ženských domovů přes přechod, na jehož druhé straně stojí rohový dům. Až nedávno jsem si uvědomil, že si vlastně ani nepamatuji, kdy okna přízemního bytu ústící do obou křížících se ulic, byla odhalená, kdy je nezakrývaly žaluzie. Křižovatka Stroupežnického s Ostrovského se řadí mezi nejrušnější asi nejen na Smíchově. Od rána do noci tudy projíždějí tisíce aut všech vah. Při pohledu na věčně „slepá“ okna si představuji, kdo a jak za nimi žije. A žije tam vůbec někdo? Možná je tam ložnice. Jedno okno míří na východ. Zažili tam někdy svit vycházejícího slunce? A chtěl by tam žít někdo z těch, kteří pod okny toho bytu túrují své motory, aby odstartovali na zelenou na semaforech jako piloti formule jedna? Zkouším si představit, jestli lidé za těmi okny znají něco jako otevřít si ráno okna a vpustit dovnitř nejen světlo, ale i svěží ranní vánek…?