metro.cz

Předsevzetí má být konkrétní, říká sportovní psycholog

  6:58
Sportovní psycholog Václav Petráš říká, že by si lidé neměli dávat nesplnitelné cíle. Se svým výzkumem, zaměřeným na přehodnocení některých tradičních směrů uvažování ve sportovní psychologii, zvítězil v Mezinárodní soutěži studentských psychologických prací.
Sportovní psycholog Václav Petráš říká, že by si lidé neměli dávat nesplnitelné cíle. | foto: ArchivMetro.cz

Proč si podle vás dávají lidé předsevzetí právě na přelomu roku?
Jde o období, kdy se přirozeně ukončují různé pracovní či studijní projekty a se vstupem do nového roku začínají projekty nové, což je optimální příležitost k razantním změnám. Dále mají lidé v období svátků čas a příležitost k sebereflexi a přemítání nad tím, co se v minulém roce událo, což u řady z nich povede právě k rozhodnutí některé věci ve svém životě změnit. Nepodceňoval bych však ani vliv médií a pop-kultury. Je dost možné, že někteří lidé si začali dávat novoroční předsevzetí jednoduše proto, že tuto tradici pochytili z filmů a seriálů.

Jaké chyby lidé při dávání si předsevzetí dělají chyby?
Když zůstanu u sportovně-psychologické oblasti, často se setkávám s tím, že si sportovec dá předsevzetí ‚zlepšit svou psychiku‘. Začne pak najednou pracovat na obrovském množství různých oblastí. Chce se naučit více zvládat tlak, podávat konzistentnější výkony, lépe se během výkonu soustředit, být lepším lídrem svého týmu, být průbojnější...

Všechny tyto kroky jsou správné a podstatné, ale když je bude sportovec chtít udělat najednou, nebudou odvedeny kvalitně. Je mnohem efektivnější vybrat si vždy jednu či dvě oblasti, na které se primárně chceme zaměřit, a na nich efektivně zapracovat.

Je tedy lepší dávat si konkrétní a malá předsevzetí než velká. Třeba si chtít zhubnout tři kila a ne deset?
Předsevzetí jsou cíle. Aby byly cíle užitečné a motivovaly nás k práci a snaze, musí být konkrétní, dosažitelné a zaměřené na proces. Je nutné, aby sloužily jako jasný návod k akci a nenechávaly prostor pro spekulace. Pokud jsem například fotbalista, který chce být gólově produktivnější, předsevzetí ‚chci dát v příštím roce dvakrát více gólů‘ je příliš obecné a zaměřené na cíl, nikoli na proces. Mnohem užitečnější je předsevzetí ‚čtyřikrát týdně půjdu na 20 minut trénovat zakončování na plácek za domem‘, což je proces, který by nakonec měl vést k více vstřeleným gólům, ale zároveň jde o jasný plán akce, který je konkrétní a časově omezený.

Na vašem blogu píšete také o předsevzetí. Jako první bod máte „Zvyknu si na nezvyk“.
Jedním z nejčastějších problémů, které ve své praxi řeším, je výkonnostní nekonzistence. Sportovec podává výborné výkony na tréninku, ale v zápase je to o úroveň horší. V zápase je totiž pod větším tlakem, v méně známém prostředí, v netradičních podmínkách. Takovýto sportovec za mnou často přijde a chce, abych mu pomohl být během zápasu zcela klidný, stejně, jako je na tréninku. Tak to ale nefunguje.

Lze samozřejmě výrazně zmírnit projevy nervozity či pracovat na zklidnění sportovce před zápasem, ale nikdy se nemůže dostat do tak bezstarostného rozpoložení, na které je zvyklý z tréninku. Proto je potřeba ‚zvyknout si na nezvyk‘. Naučit se zvládat tlak tím, že pod tlakem budu trénovat. Je to méně pohodlná cesta, která je však naprosto typická pro řadu legendárních sportovců, kteří dosáhli ve svém sportu na samotný vrchol.

Od konce května bude zakázáno kouření v restauracích. Myslíte, že se hodně lidí dá letos jako předsevzetí přestat kouřit?
Odhadoval bych, že je to už nyní jedno z nejčastějších předsevzetí, které si kuřáci dávají. Zákaz kouření v restauracích toho podle mě z hlediska předsevzetí příliš nezmění - myslím si, že v dnešní době už asi každý ví, proč by kouřit neměl. Jestli se kuřák rozhodne přestat, bude to spíše kvůli zdravotním rizikům, než kvůli toho, že si nebude moci zapálit uvnitř restaurace.

Máte nějakou radu pro lidi, jak přestat s kouřením?
Mám rovnou dvě. Najděte si někoho, kdo to zvládl. Může to být někdo ve vašem okolí, či třeba blogger na internetu. Pozitivní příklad může být zásadní zejména ve chvíli, kdy vám bude těžko a budete chtít své předsevzetí zahodit.

Za druhé využijte svůj strach. Lidé mají obecně velmi malou tendenci ke změně. Chováme se tak, jak jsme se chovali obvykle, jak jsme na to zvyklí. Často se ke změně odhodláme až v okamžiku, kdy nás ‚něco bolí‘ - ať už fyzicky, či psychicky. Jestliže se chcete změnit, musíte si připustit, že současná situace je, anebo bude, bolestivá. Je zcela přirozené, že kuřák nebude brát v potaz různá zdravotní varování na krabičkách či výzkumy o rakovině plic. Místo toho raději používá jeden příklad o své stoleté prababičce, která celý život kouřila, a je zdravá jako řípa. Jestliže chcete přestat kouřit, musíte to změnit, rozdmýchejte svůj strach z kouření na maximum.

Radíte lidem, jak se mentálně připravit na sportovní výkon. Máte tedy i vy výsledky s klienty. Mám na mysli, jestli nějaký sportovec po vašem výcviku dosáhl třeba na medaili?
Mým oblíbeným příkladem je jedna mladá atletka, která po zahájení spolupráce absolvovala čtyři závody, a na každém z nich si vždy zlepšila osobní rekord. To je to, co je pro mě podstatné - posun na individuální úrovni, který je konzistentní a dlouhodobý. U některých klientů to skutečně vede k medailím, u některých k pozvánce do reprezentace, u jiných třeba ‚jen‘ k tomu, že jsou spokojenější a více si užívají sport, který dělají, byť se nikdy nedostanou na vrcholovou úroveň.

Proč jste se vlastně dal na dráhu sportovního psychologa?
Od malička jsem se sportu aktivně věnoval, jsem ze sportovní rodiny, sport je něco, co mě vždy provázelo. Vím, jaké to je spěchat po škole na trénink, pohádat se s trenérem, ‚udělat si koleno‘, nespat před důležitým turnajem či vyhrát medaili na mistrovství republiky. Je to svět, kterému rozumím, a dokážu se zcela sžít s člověkem, který chce v tomto světě uspět.

Někdo si z dětství pamatuje hlavně oblíbené hračky či školu, já si pamatuji ‚Otevíráme zlatou bránu...‘ z Nagana či Poborského oblouček v Anglii. To byla má inspirace, něco, co jsem chtěl jednou taky zažít. Když jsem si pak na gymnáziu musel přeci jen přiznat, že to nebude z pozice vrcholového sportovce, hledal jsem jinou cestu a tou se pro mě stala psychologie. Vždy jsem byl jeden z těch, kteří podávají své nejlepší výkony v těžkých zápasech, což je v podstatě přesně to, co se snažím naučit své klienty skrze sportovní psychologii.

Dáváte si letos nějaké předsevzetí?
Přihlásit se na svůj první šipkařský turnaj. V posledních letech u vymýšlení nových článků a videí pravidelně házím šipky, tak mě zajímá, jak na tom budu v porovnání s jinými šipkaři. Třeba zjistím, že mi vrcholový sport ještě úplně neutekl (smích).

Autor: Marek Hýř Metro.cz
zpět na článek