Popište mi okamžik, kdy ve vás nápad kandidovat dozrál?
Konečné rozhodnutí padlo, když jsem jel taxíkem z České televize a mlelo se mi to v hlavě. Po záběrech lánské tiskovky Andreje Babiše s Milošem Zemanem jsem přijel domů a řekl jsem ženě: „Musím ti něco říct. Myslíš, že je to úplná pitomost?“ A začali jsme se o tom bavit. Takže to nebyla vteřina, ale narůstání určitého pocitu po delší dobu. Spouštěčem byla debata v televizním studiu. Stálo proti sobě to, že musím obětovat všechno, co se mi za posledních osm let podařilo. Klid, soukromí, pohodu, bezvadnou práci i dobrý plat. A přijmout výzvu bez jasného výsledku s návratem osočování a stresu. Převládla odpovědnost.
Jako jediný z vyzyvatelů máte politické zkušenosti srovnatelné se současným prezidentem. Proč to podle vás nezkusili i jiní?
Prezidentská role je u nás zatížena symboly. Ať již Masarykem a jeho zidealizovanou podobou Tatíčka, přestože on sám dokázal ostře hájit své názory. Nebo Václavem Havlem, který nás vrátil mentálně na Západ a byl – a dodnes je – dobrou prodejní značkou České republiky. Lidé očekávají, že prezident bude někdo mezi Masarykem a Bohem, kdo za ně vyřeší všechny problémy. Ono to tak ale není a být ani nemůže. Po stažení kandidatury senátora Kubery nezůstal mezi kandidáty jediný politik. Jsem tím, kdo to řemeslo zvládá a může se v tomto smyslu postavit Zemanovi. Každý musí složit politickou maturitu. Je to podmínka nutná, nikoli postačující pro výkon nejvyšší politické funkce. Svých soupeřů si velice vážím, každý je autoritou, má svůj životní příběh, ale tohle jim trochu chybí.
Miloš Zeman, ale i Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Piráti nyní ve volbách dokázali velice jednoduše oslovovat velké množství voličů. Zvládnete to také?
Prezidentské volby nejsou volby parlamentní. V parlamentních se ale ukázalo, že protestní strany, na rozdíl od establishmentu, měly lídry, kteří dokázali přesvědčit. Nehodnotím, jestli se mi to líbí, nebo ne. Našli díru na trhu, určitý prostor, ať již to byl Okamura, Piráti nebo Babiš, který operuje zhruba se třemi větami, kterým lidé rozumí. Prezidentská kampaň je ale jiná. Ten člověk jedná se státníky, zastupuje nás navenek, musí mít nějakou lidskou důstojnost, autoritu, schopnosti, životní příběh. U politika je to vrcholný závěr jeho kariéry. I proto nevidím jako největšího soupeře Miloše Zemana. On se tváří, že čeká na vyzyvatele. Ale nejdřív se musí dostat do druhého kola.
V kuloárech se proslýchá, že jste se Zemanem domluvený, abyste oslabil jeho soupeře.
Já jsem původně technik, rozumím matematice. Čím více protizemanovských kandidátů bude, tím je menší šance Miloše Zemana na vítězství už v prvním kole. A do druhého se nejdřív musí finalisti dostat. Je to nesmysl. Říkají to zřejmě ti, co neumějí počítat.
Co chcete tedy říct voličům, aby vám taky jasně porozuměli?
O mé kompetentnosti nepochybují ani mí soupeři. Řešil jsem mezinárodní krizi, vedl jsem Evropskou unii, zúčastnil se summitu G20, vedl jsem vládu. Znám povolební způsoby vyjednávání stran. Znám technologii moci politických stran. Taky jsem zralý člověk, který si prošel peripetiemi vzestupů a pádů. Vždycky jsem se zvedl a prosadil třeba i v jiném oboru. V nadsázce bych řekl, že mám schopnost upgradu. Z Topolánek 2.009 na Topolánek 2.017. Chyby, které dělám, a nesporně jsem jich pár udělal, neopakuji. Mám jasnou euroatlantickou orientaci. Prezidentova úloha je navíc nezastupitelná v krizích. Nejhorší je, když nevíte, jak se takový člověk v krizovém momentu zachová. O mně se ví, jaké názory mám. Mám rád lidi, nebojím se jich. Moje velká přednost je, že pod tlakem jsem lepší a silnější. To jsem během své kariéry dokázal. Jako liberální demokrat budu vždy ochraňovat slabé proti silným, chudé proti bohatým. Ochraňovat ohrožené a dávat jim naději. Mám něco přes 50 dnů a profesionální tým, abych to vše voličům sdělil a aby mi uvěřili.
Jak jste lidi do svého týmu vybíral?
První, komu jsem volal, byl Edvard Kožušník, bývalý europoslanec. Je natolik komisní a pedantský, že je schopen celé zázemí uřídit, abychom nedělali chyby. Taky zná mé nedostatky, je schopný oponovat. Dalším, a největším, oponentem je ale moje žena. Někteří, kterým jsem volal, měli na rozhodnutí v podstatě vteřiny.
Odmítl někdo?
Neodmítl. Nechci vedle sebe jen lidi, kteří jsou pouze profíci. Musí v tom mít i srdce. Aby se neuráželi, když jim něco vytknu. Já když řeknu něco ostřejšího, tak to hned zapomínám. Nenosím s sebou křivdu a zášť.
Otevřel byste Hrad, kdybyste se stal prezidentem?
Pamatuji si, jak jsme chtěli s rodinou na druhý svátek vánoční zajít do chrámu svatého Víta. Nejdříve nás kontrolovali u rámů dost ostudným způsobem, pak jsme se ani nedostali dovnitř, takže jsme šli nakonec do Strahovského kláštera. Ani Němci, ani komunisti si nedovolili tak ostudným způsobem Hrad uzavřít. Netvrdím, že se Hrad dá otevřít absolutně, jsme země, která je v NATO, je proizraelská, má vojáky v misích. Ale opět bych otevřel Hrad tak, jak byl otevřený vždycky. Aby tam zase mohli mladí randit. Aby se lidé mohli přijít podívat na symboly naší státnosti a národní hrdosti bez potupných omezení. Vrátím na Hrad „standartu“.