„Na sídlištích u nás žijí takřka tři miliony obyvatel, takže se toto téma osobně týká téměř každého třetího z nás. To je myslím velmi silná motivace pro tematizování sídlišť. Po roce 1989 zastávali někteří architekti a odborníci radikální názor, že by bylo lepší sídliště zbourat. Zlikvidovat panelák je ovšem obtížnější a dražší, než by se mohlo zdát,“ říká v rozhovoru pro deník Metro vedoucí projektu Paneláci Lucie Skřivánková.
V rámci projektu Paneláci jste prozkoumali 73 sídlišť. Jak takový průzkum vypadá a probíhá?
V roce 2012 jsem si vypsala pětiletý projekt na mapování vybraných panelových sídlišť v České republice. Šlo mi o to, aby se stále nemluvilo pouze o situaci v Praze nebo v Brně, ale aby byla k dispozici data ze všech krajů a aby bylo zřejmé, že mezi panelovými sídlišti je potřeba rozlišovat. S projektem jsem uspěla v grantové soutěži Ministerstva kultury NAKI. Nositelem grantu se stalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM), kde pracuji jako kurátorka. Role odborného garanta se ujal člověk nejpovolanější, pan profesor Rostislav Švácha. Tým čítal přes dvacet odborníků z nejrůznějších oborů, od historiků umění a architektury, přes památkáře, demografy, sociology, urbánní antropology.
Jak jste sídliště vybírali?
Pro náš výzkum jsme vybírali sídliště významná z architektonického a urbanistického hlediska, snažili jsme se jejich prostřednictvím představit v každém kraji nejdůležitější etapy vývoje bytové výstavby. Nezabývali jsme se pouze panelovými sídlišti, ale také jejich předchůdci, zděnými domy, dvouletkovými soubory a výjimečně také obytnými solitéry. Z každého kraje jsme vybrali pět až šest sídlišť, s určitým důrazem na bytové soubory v krajském městě a zkoumali je především z uměleckohistorického hlediska, věnovali se jejich architektuře a urbanismu, ale i demografickým charakteristikám obyvatel a možnostem památkové ochrany.
Kde jste hledali materiály?
Shromažďovali jsme obrazové i textové materiály v archivech a muzeích, dělali rešerše v dobové i odborné literatuře, veřejném tisku, mluvili s architekty i obyvateli. Prováděli jsme terénní průzkum, pořizovali současnou fotografickou dokumentaci. Své výsledky jsme prezentovali odborné i laické veřejnosti různými způsoby, uspořádali jsme putovní sérii výstav Příběh paneláku v krajských městech, která měla podobu betonového městečka, publikovali jsme články v odborných periodikách, vydali tři knihy, připravili specializovanou mapu sídlišť propojenou s naším webem panelaci.cz. Vyvrcholením je souborná výstava v UPM.
Která sídliště jsou podle vás v Česku nejzásadnější a proč?
To je složitá otázka, protože záleží na tom, co rozumíte pod slovem „nejzásadnější“. My jsme vypracovali v rámci projektu vlastní koncept periodizace vývoje sídlišť v českých zemích a ukázalo se, že v každé z šesti fází se dá najít nějaký „zásadní“ a charakteristický moment, který určil charakter toho kterého období, ať už to byly experimenty v pionýrské fázi, nemožnost realizovat představy o sídlišti podle původního návrhu v technokratické fázi nebo reakce na tuto situaci ve fázi pozdních krásných a postmodernistických sídlišť. Tyto momenty navíc byly neoddělitelně spjaty se situací v politice, kultuře, ekonomice a ve vývoji nových technologií. Pokud bych měla jmenovat jednu skutečně zásadní věc, byl by to asi Dům G 40, první celopanelový dům v Československu, realizovaný v letech 1953–1954 ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově. Cílem architektů bylo navrhnout dům, ve kterém by celou stěnu místnosti tvořil jeden panel. Odtud se dál odvíjel princip stavby panelových domů, podobný stavebnici: z jednotlivých v panelárně vyrobených prvků smontovali dělníci na staveništi celý dům.
Na výstavě popisujete, že výstavba sídlišť má několik fází – mimo jiné i tu „krásnou“ z 60. let, kdy vznikly ty nejzdařilejší soubory. Kde taková sídliště najdeme?
Krásná fáze nebo také humanistická fáze je doba, kryjící se s tím, co se označuje jako „zlatá šedesátá“, v architektuře, ve filmu, v umění. Je to doba politického uvolnění a s tím spojené možnosti experimentovat. Toto období ukončila sovětská okupace. Pod projekty byli podepsaní konkrétní architekti a urbanisté, kteří mohli své návrhy dovést až do konce, nezasahovala jim do toho různá politická rozhodnutí a ani tlak na počet bytů nebyl tak velký jako později v sedmdesátých letech. Kvalitní a zajímavě řešený byl u těchto celků urbanismus a práce s okolním terénem, jako například u brněnské Lesné, experimenty s architekturou jednotlivých domů jako to dělal třeba architekt Viktor Tuček v Ďáblicích v Praze. Mezi další sídliště z této doby patří třeba Polabiny v Pardubicích, kladenská Sítná, Labská Kotlina II v Hradci Králové, Severní Terasa v Ústí nad Labem, olomoucký Svatý Kopeček nebo liberecké sídliště Ruprechtice a zajímavý solitér, takzvaný Wolkerák.
Slovenská sídliště neřešíte? Petržalka se svým nedostavěným metrem je třeba velký fenomén.
Hned v prvním roce řešení projektu jsme si museli jasně vymezit téma, protože panelová sídliště představují velice komplexní fenomén a my jsme byli limitováni časem, rozpočtem a počtem lidí. Přestože jsme si byli vědomi toho, že na vývoj sídlišť území bývalého Československa je komplikované zkoumat odděleně, museli jsme předmět našeho zájmu zúžit na studium vybraných sídlišť v českých zemích a rezignovat na průzkum slovenských sídlišť. Doufám ale, že na náš projekt naváží další odborníci se svými úhly pohledu, náš projekt je jen jakousi první vlaštovkou k systematickému mapování našich sídlišť. Právě téma slovenských sídlišť a jejich srovnání s českými je velkou badatelskou výzvou.
Odlišuje něco česká sídliště od těch v cizině, ať už na východě nebo západě?
V západní Evropě byla sídliště většinou stavěna jako sociální bydlení. Koncentrace sociálně slabších skupin občanů pak často vedla ke „ghettoizaci“ sídlišť. Příkladem jsou rozlehlá sídliště na okrajích velkých měst ve Francii. U nás si co do sociálního složení obyvatel stále neseme dědictví socialistické bytové politiky a na sídlištích je zachován mix různých profesí a sociálních skupin, což je jedna z devíz, o kterou je potřeba pečovat a snažit se tento status quo zachovat. Samozřejmě i u nás existují problémová sídliště, ale pokud hovoříme například o situaci v Praze, tak ve většině případů platí, že bydlení na sídlišti s sebou nenese žádné stigma.
Důležitým momentem jsou i umělecká díla na sídlištích. Kde se skrývají ty největší poklady?
Umělecká díla jsme mapovali pouze okrajově, v pasportech 73 sídlišť je vždy několik významných a zajímavých uměleckých děl uvedeno. Nevěnovali jsme se ale systematickému mapování, to provádí kolega Pavel Karous v rámci svého projektu Vetřelci a volavky. Mně osobně připadá zajímavá třeba koncepce okrasných betonových stěn na sídlišti Lesná v Brně, které navrhovali umělci jako třeba Jánuš Kubíček, Zdeněk Palcr nebo Čestmír Kafka. Nebo soutěž na uměleckou výzdobu sídliště Nový Barrandov v Praze – účastnili se jí i umělci, kteří nemohli v osmdesátých letech svobodně vystavovat, například Karel Nepraš nebo Hugo Demartini.
Téma sídlišť se nyní mezi odborníky a veřejností po letech odmítání a kritiky opět otevírá. Čím to je?
Na sídlištích u nás žijí takřka tři miliony obyvatel, takže se toto téma osobně týká téměř každého třetího z nás. To je myslím velmi silná motivace pro tematizování sídlišť. Po roce 1989 zastávali někteří architekti a odborníci radikální názor, že by bylo lepší sídliště zbourat. Zlikvidovat panelák je ovšem obtížnější a dražší, než by se mohlo zdát. Navíc u nás nikdy nenastala situace, že by se panelová sídliště masově vylidňovala. V tomto ohledu existuje pouze několik výjimek. Z radikálních představ o likvidaci tedy sešlo a začalo se reálněji uvažovat o tom, jak je přizpůsobit současným nárokům na bydlení. Mezi průkopníky tohoto přístupu patřili v odborných kruzích například historik umění Rostislav Švácha a architekti Ladislav Lábus a Josef Pleskot. V následujících dvou dekádách postupně narůstal zájem odborníků z různých oborů, aktivistů i umělců a vznikaly zajímavé výstupy, sídliště se přestala stigmatizovat a vnímat převážně negativně jako nechtěné pozůstatky socialistického režimu. V současné době se začínají systematicky mapovat a kriticky hodnotit, jednou z prvních vlaštovek je náš projekt Paneláci.
Myslíte si, že by stavba nových sídlišť byla v Česku úspěšná i dnes?
Líbí se mi výrok architekta Ladislava Lábuse na toto téma. Říká, že kdybychom se sídlišti neměli zkušenost, tak „by nám jejich idea opět učarovala, i když v dnešní době doufám v pokornější podobě. Jsem přesvědčen, že otevřená struktura zástavby, bydlení v zeleni, by se stala opět naším ideálem. Je totiž pravdivým výrazem naší nehierarchické doby a společnosti.“ Já s tím souhlasím. Myslím si, že otázka hromadné bytové výstavby, která by na trh s bydlením přinesla možnost pronajmout si byt v novostavbě, a ne ho pouze koupit, je v současné době více než aktuální. Při úvahách o formě této výstavby se budou zkušenosti a poznatky o životě na panelových sídlištích postavených za minulé éry hodit, protože některá dobře založená sídliště mají své klady, jimiž se lze inspirovat, jiná zase mohou sloužit jako příklad toho, čeho se raději vyvarovat.
Sídliště prošly mnoha fázemiVýstava „Bydliště: panelové sídliště / Plány, realizace, bydlení 1945–1989“ v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze potrvá do 20. května.
|