Proč je kurz pro kluky a mladé muže zrovna ve věku 16 až 21 let?
V dřívějších letech a jiných kulturách by to bylo skoro pozdě. U nás je to věk, kdy se kluci začínají osamostatňovat a mají možnost si nalézt takový způsob, který je pro jejich budoucnost užitečný. Také jim v tom ještě mohou pomoci rodiče, minimálně podporou a nastavením nových dohod fungování. Bez nich by to bylo plácnutí do vody. Maminko, tatínku, je ze mě muž. Skvěle, Pepíku, tak si ukliď pokojíček a vynes koš. A nezapomeň se pořádně obléknout, ať nenastydneš. V tomto věku také přichází veliký náraz. Odmala mi všichni říkali, že jsem jedinečný a všechno mohu dokázat. Až vyrostu, tak se stane něco úžasného, a ono nic nepřišlo. Náraz na realitu je pro spoustu z nich zdrcující. Je to velké zklamání, které se v naší kultuře uměle oddaluje víc a víc.
Kde vznikla myšlenka na pořádání akce?
Když se na mužských kurzech bavím s dospělými chlapy a ptám se jich, kdy se stali muži, nedokážou najít, kdy to vlastně bylo. Spousta z nich s hořkým pousmáním říká, že vlastně neví, jestli už muži jsou. Asi jo, ale kdy se to stalo? Možná když se mi narodil syn nebo když jsem odjel do zahraničí a musel se starat sám o sebe. Ale pro mého otce jsem pořád ještě nedokonalý. O mamince nemluvě, tam budu dítě nadosmrti.
Kdo vlastně jste?
Jsem otec, manžel, lektor, spolumajitel firmy Team Test, kde se setkávám s manažery zajímavých firem a nejčastěji je učím, jak spolu komunikovat, aby jim bylo v práci o něco lépe. Když neškolím, pořádám víkendové kurzy pro Otce a syny, Otce a dcery a Matky a syny ve věku 6 až 15 let, kde prohlubujeme vztah těch dvou. Jsem instruktor Prázdninové školy Lipnice, ve které připravuji desetidenní kurz pro muže od 21 let Quo Vadis. Pak jsem trochu indián, vodák, kuchař, dřevorubec, vesničan a vlastník velkého domu a zahrady, který je poměrně často plný lidí, dětí nebo psů. To asi stačí.
Sám jste byl malý kluk, syn. V čem je kurz zajímavý z vašeho pohledu?
Syn jsem byl, otec už nežije a u mé iniciace přítomný nebyl, protože se mnou nežil. Cítil jsem ale velikou změnu v jeho chování, kdy zpozoroval mou proměnu. Bylo mi tak 18 let a vedl jsem skautský oddíl, měl svou práci a byl náhle parťák, kterým se může chlubit a se kterým už nemůže manipulovat. Cestu jsme si k sobě našli hlavně díky tomu, že mě začal respektovat a mohli jsme si vyříkat věci, které mezi námi byly nevyřčené.
Program je koncipován dobrovolnicky, tedy bez nároku na odměnu. Co vás k tomu vede?
Už od svého skautského mládí mi přijde přirozené dávat dál to, co do mě investovali jiní, to mi bylo patnáct let. Od roku 2000 pak funguji dobrovolnicky i v Prázdninové škole Lipnice a přijde mi to v pořádku. Pokud si dokážu vydělat, peníze a moje rodina je zajištěna, přijde mi důležité dopřát to, co dávám těm, co na to mají i těm, kteří by si to nemohli dovolit. Nebo by si to dovolit mohli, ale je to v jiném kontextu, a to, co z toho dostávám, je k nezaplacení. Myslím, že to tak mají všichni dobrovolníci. Je to něco přirozeného a dává to potravu duši. Takže když vznikla myšlenka Transitionu, nebylo co řešit.
Jaká témata v životě jsou zásadní v období života mladého muže, se
kterými z nich pracujete na kurzu?
Co to vlastně být mužem v dnešní době znamená. Na to nemáme jasnou odpověď. I když kluci ano. Pro ně je to teď. Fyzicky jsou na vrcholu, mohou si dělat co chtějí nebo se ta doba blíží, patří jim celý svět. Fousy jim rostou, pohlaví je připraveno dobýt svět, nevidí problém. Bohužel nevidí ten další rozměr, který za tím slovem „Muž“ máme my starší muži nebo ženy, i poměrně mladé. Převzetí zodpovědnosti za svůj život a své blízké. Zapojení se do společnosti, vedoucí časem k návratu toho, co do mě investovali jiní. Průšvih je, že ty muže s velkým M nevidí kolem sebe. Čest, morálka, hodnoty, hrdinství, to jsou slova z minulého století. Z dob Foglara, první republiky, možná romantizmu nebo z knížek. Nevidí to kolem sebe, ve filmech, u rodičů, ve škole, v televizi, v politice, v počítačových hrách na youtube. Tak se jim nemůžeme divit a zlobit se na ně. My bychom jim chtěli dopřát prostor, aby se v tomto věku vědomě zastavili a uviděli ten moment přechodu, přerodu kluka v muže a neminuli ho. Neminuli ho ani jeho rodiče a ideálně ani nejbližší okolí.
Jaké metody a rituály v rámci kurzu využíváte a proč? Pořádáte třeba i visionquest.
Používáme zážitkovou pedagogiku, tedy učení zážitkem. Než si o věcech jen povídat, je potřeba si je zažít a až potom se o tom bavit. Jak to kdo má a co to s ním dělá. Jednou z opravdových věcí je i visionquest, pomocí něj mají prostor k dorovnání myšlenek a prostor k tomu, aby se setkali s přírodou a něčím, co možná není zcela racionální. Ale budeme putovat, hrát hry, povídat si, sdílet, mlčet, bavit se i brečet. Každý z kluků si prožije své momenty, těžké chvíle i chvíle slávy a euforie, o které se podělí s ostatními. V tom je síla sdílení ve skupině a skupina je to, co může kluky vtáhnout a na míle je postrčit. Skupina je opečuje i nenechá na nich nit suchou, pokud v ní nebudou sami sebou a budou ji chtít manipulovat.
Jak se pracuje v rámci tohoto kurzu s vlastními limity? A jak vůbec osobně práci s limity v tomto období mladých mužů vnímáte?
Záleží hodně na prostředí a výchově u každého kluka zvlášť. Tam, kde limity jednoho končí, jiného začnou. Nevíme, kdo na kurz přijede a kde své limity má. Celý kurz je dobrovolný a kam se kluci pustí je na nich. Skupina je podpoří, popostrčí, ale nenutí. Navíc jsme tam my lektoři, abychom pomohli klukům hlídat hranice. Na druhou stranu, kdy jindy si otestovat své hranice než v tomto věku. Přechodové rituály byly spojené s bolestí, krví, překračováním hranic a smrtí. Minimálně smrtí z ruky kluka. My si v dnešní době velké překračování hranic dovolit nemůžeme. Už jen to, že možná kluci zabijí králíka přináší veliké emoce. Aby to dělali dobře, není to barbarství, mučení, trápení, není to zbytečné? To že si raději v obchoďáku sáhneme do mrazáku a vytáhneme hromadu masa je v pořádku. Dnes máme dost zkreslené představy o námaze, odhodlání, o touhách a snech, o tom, co to znamená si za něčím jít, něco si prosadit, překonat sebe, stanovit si cíl a přijmout výzvu. Vytrvat, dosáhnout cíle, něco obětovat. Spousta lidí se svých limitů nedotýká. Je mnoho snazších cest a jiných cest. Pro některé kluky je tento kurz daleko za jejich komfortem, natož limity, takže uvidíme, jaké limity budou mít ti kluci, kteří se přihlásí.
Kdo kurzem provádí? Jaké je lidské zázemí akce a zkušenosti k takové akci?
Máme velmi zkušený česko-slovenský tým a poměrně věkově pestrý. Je nás osm a máme na sebe napojených několik lidí, kteří nám přijedou pomoci. Ať už se zajímavým programem, rituály nebo točit a fotit. Tento kurz je poprvé v této formě a podobě. Smutné je, že kolem nás není takových kurzů desítky a že není takovýto kurz v každé vesnici několikrát ročně.
Pro kolik je účastníků a na co konkrétně jdou peníze z platby za akci?
Kurz je koncipovaný na maximálně 24 účastníků. Větší počet by nebyl tak osobní a nešel by tak do hloubky. Lepší by byla menší skupina, ale to by se výrazně zvedla cena kurzu. Peníze účastníků jdou na pokrytí nákladů jejich a týmu - ubytování stravu a cestovné. Tým se vzdává odměny za práci, ale nehradí si náklady spojené s kurzem.
Máte děti?
Dvanáctiletého syna a devítiletou dceru. Se synem se snažím jít vědomější cestou, než byla cesta mého nepřítomného otce. To přináší výhody i nevýhody. Nesklouzávám do naučeného chování, které mám okoukané, na druhou stranu to přináší nejistotu, protože nevím, jestli ho vychovávám dobře. Tak se snažím dělat co dělám tak nejlépe jak umím, ne lépe. Určitě budou momenty, které mi dá sežrat až na to přijde, ale doufám, že budou i ty momenty, za které bude rád. Transition je jedna z věcí, na kterou bych syna rád poslal, tak doufám, že bude i za pět let fungovat a beze mě. Rád se na kurzu budu podílet, ale některé věci potřebuje kluk slyšet od někoho jiného, než je jeho otec, i kdyby to byl nejlepší otec na světě, což já rozhodně nejsem.
Kurz Transition
|