Je prosinec, venku kolem nuly. Po pásu olomoucké Čokoládovny Zora ale jedou sladcí zajíčci a v krabicích vedle leží tuny čokoládových vajíček. Ne, nezbláznili jsme se. V době, kdy vyšel náš prosincový magazín, vyráběli v továrně na čokoládu velikonoční sladkosti. „Vánoce jsme měli hotové někdy v říjnu,“ krčí rameny Miloslav Uherek z vývojového centra. Ten je dnes naším průvodcem po Čokoládovně Zora, největší továrně na čokoládu u nás, která od 90. let patří do nadnárodní skupiny Nestlé.
Čokoládový Titanic
Místní fabrika na dobroty letos slaví 120 let od svého založení, a tak jsme neodolali a vydali se prozkoumat, zda je výroba čokolády opravdu sladká práce. Historie továrny se začala psát 25. listopadu 1898. Tehdy kousek od Olomouce vznikla První společná moravská továrna na cukrovinky a čokoládu. V prvním roce zde pracovalo pouhých 17 lidí, ale protože se zdejší výrobky těšily velké oblibě, musela se továrna rychle rozšířit. Deset let po založení má podnik přes 70 pracovníků a mění se na akciovou společnost. O dva roky později se výroba stěhuje do zcela moderně řešené továrny. Tehdy se nacházela v předměstské obci Hodolany při železniční trati, dnes je areál závodu již součástí města Olomouce.
Prášek putuje do míchačky zvané konše, v níž vlivem intenzivního míchání hmota zkapalní. Během tohoto procesu vyprchají nežádoucí kyseliny. Navíc tekutá čokoláda už trošku připomíná záběry ze zmíněného filmu.
Zatímco na začátku 20. století čokoládovna za rok vyrobila stovky tun sladkostí, v roce 1925 činila roční produkce továrny už tři tisíce tun. „Dnes vyprodukujeme přes 42 tisíc tun,“ doplňuje Uherek a vede nás továrnou. Jen pro představu, kolik to je, uvádíme, že Titanic vážil zhruba 52 tisíc tun.
Vousáči jedině s vousenkou!
Naše exkurze začíná v šatně. Dostáváme totiž hygienické boty, pláště a síťku na vlasy. A protože se do výroby nesmí s více než dvoudenním vousem, s kolegou fasujeme i takzvané vousenky. Skutečně! Před vstupem do haly je upozornění, že dvoudenní vous musí být zakrytý. Nakonec jsme za roušky vděční. Aspoň není vidět, že občas trochu slintáme.
Jak přišla Zora k svému jménuOd roku 1908 se určité výrobky začínají vyrábět pod značkou Zora. Název brzy zlidověl a začal se používat jako neoficiální označení celé společnosti. Zápis do obchodního rejstříku byl proveden v sedmi jazycích v roce 1914. Již o rok později byla podniku důvěrně doporučena změna názvu, protože název Zora by si lidé mohli vysvětlovat jako označení pro jitřenku velkosrbské říše, v té době našeho nepřítele. Závod na to reagoval prohlášením: „… tato spojitost nás ani ve snu nenapadla. Zora je slovo přes sto let v češtině používané, značí ostatně zdrobnělé jméno Terezie, a je tedy stejně nezávadné jako Eva, Minka apod. Vyčkáme proto rozkazu úředního.“ A ten nikdy nedorazil… |
Než zjistíme, jak a kde ve spleti trubek vyleze čokoláda, vede nás Uherek před halu. Tady jsou totiž velké zásobníky s takzvanou čokoládovou hmotou. Tu sem vozí cisterny... Přesně tak. V továrně na čokoládu se vlastně kakaové boby nezpracovávají. Dováží se sem. Ve zdejší fabrice se pak z hnědé hmoty dělá například Studentská pečeť, Banány v čokoládě nebo Ledové Kaštany.
Slavné prsní karamely
Když už jsme nakousli produkty, vraťme se zpět do historie. Konkrétně mezi světové války. Tehdy zvyšující se poptávka po cukrovinkách vedla k dalšímu rozšiřování výroby. V roce 1933 čítal seznam sortimentu 663 položek. Vyráběla se čokoláda vanilková, na vaření, zlomková čokoláda k jídlu či různé druhy čokoládových tyčinek. Mezi pochoutkami a zvláštnostmi vynikaly různé druhy čokoládových dezertů – Olomoucký, Berlínský a Vídeňský, Brněnský a další. Zvláštní oddělení továrny nabízelo také výrobu zejména zdravotních, přírodních a luxusních specialit podle přání odběratelů. Například pro obecního a železničního lékaře v Hodolanech vyráběla Zora Prsní karamely, zaručené bylinné bonbony z nejčistších horských bylin.
Ale zpět do současnosti. Ta je bohatá nejen na počet druhů výrobků, ale také na zástup států, odkud se do Zory dováží suroviny. Příkladem může být Studentská pečeť. Až ji příště budete mlsat, vzpomeňte si, že máte na jazyku kakao z Pobřeží slonoviny, rozinky z Kalifornie a arašídy z Argentiny.
Zrovna jedou kaštany!
To už jsme zase předběhli na konec celého procesu. Tedy k mlsání. Než na ně dojde, čokoláda musí „prolézt“ fabrikou od střechy až po přízemí. A to doslova. V patře továrny jsou totiž sila s čokoládou, cukrem, mlékem a podobně. Z nich jdou suroviny do dvouválců, kde se rozmělní na menší kousky. Další válce sypkou hmotu ještě více rozmělní, až na prach. A teď pozor, kdo čeká zahřátí hmoty, bude zklamán. Prach totiž zkapalní tím, že se intenzivně míchá. Třeba i dvanáct hodin. A – hola hop – konečně máme, co jsme chtěli vidět. Proudy čokolády tečou do formiček.
Ze sil putují suroviny vzdušnými tunely s potrubím. Sila jsou umístěna v patře, takže pohybu prášku pomáhá i gravitace. Kdo v továrně čekal řeky čokolády jako ve filmu Karlík a továrna na čokoládu, ten musí být zklamaný.
Při naší návštěvě zrovna jedou na lince Ledové Kaštany. Tahle tyčinka s kakaovo-oříškovou náplní se vyrábí už od roku 1966. My sledujeme, jak vznikají kaštany s marcipánovou náplní. Forma se od čokolády jen tak trochu „umaže“ a nechá se ztuhnout zchlazením. Do čokoládového košíčku poté nateče marcipán a přes něj zase čokoláda. Šup s tím zase do chladu. Na závěr zafunguje gravitace. Podobně jako bábovička z písku se z formičky vyklepnou tyčinky. Soustava pásů je pak srovná do nekonečné řady a vláček hnědých tyčinek jede k baličce. Než řeknete kaštan, je pochoutka zabalená. „Jedna směna vyrobí 14 tun Ledových Kaštanů,“ říká Uherek, když se ptáme, zda tu před sebou máme milion tyčinek. Pro srovnání, 14 tun má zhruba sedm běžných osobních automobilů.