Co jste našla v kanceláři po svém předchůdci?
Byly tam staré plakáty, podle mě to mohlo být po Rumunech nebo Bulharech. Na plakátu byl kostelík. Byly tam rozházené kancelářské sponky, papíry, pár tužek.
Jak dlouho jste se učila cestu do své kanceláře?
Když mi můj asistent řekl, že se někde potkáme a že mě dovede do jednací místnosti, říkala jsem si v duchu, že si snad o mně myslí, že nejsem schopná trefit z bodu A do bodu B v rámci parlamentu. Tak jsem to odmítla s tím, že jsem schopná chodit na jednání sama. A když jsem mu celý ten první týden volala, že nerozumím zkratce, která udává jednací místnost, pochopila jsem, že první měsíc bude muset chodit se mnou.
Pomáhali vám „mazáci“ v prvních týdnech v EP?
V začátcích mi pomáhal asistent, Američan, předtím pracoval deset let pro Poláky. Při prvním plenárním zařízení se mě ujal belgický kolega, nevyznala jsem se v hlasovacím zařízení.
Co děláte, když se v Bruselu nudíte? Třeba při zasedáních?
Moc se nenudím. Jsem hyperaktivní člověk, v Bruselu se snažím žít hodně pracovně. Ráno pracovní snídaně, večer zase pracovní večeře. V Bruselu jsem už čtyři roky pracovala, takže tam mám plno přátel a oblíbená místa. Pokud se nudím, chodím po městě. Když se nějaké jednání nedá moc poslouchat, neutíkám. V nejhorším sáhnu po mobilu, abych si zaktualizovala kvantum nových událostí doma i v zahraničí.
Největší trapas či zážitek?
Podařilo se mi procestovat během pár dní bez dokladů několik zemí Evropské unie bez toho, že by mě někdo zastavil. Ze Štrasburku do Bruselu vlakem, tam žádná kontrola není. Z Bruselu jsem po jednání pokračovala do Vídně letadlem a z Vídně autem do Bratislavy a ve chvíli, kdy jsem se chtěla registrovat v hotelu, zjistila jsem, že jsem vše absolvovala bez jediného dokladu. Na letišti v Bruselu vám totiž stačí pro vstup do prostoru pro cestující jenom palubní místenka.
Co máte v bruselském šatníku?
Ráda chodím po Bruselu pěšky, na to mám pohodlné boty. V kanceláři se přezuji do vysokých podpatků, mám dvoje lodičky. Muži to mají jednodušší, mohou být v obleku celý den, když jde žena na slavnostnější večeři, tak se převléká. Já jsem vždy oblečená tak, abych se mohla setkat s ministrem nebo eurokomisařem. Co se ostatních týká, tak bych do parlamentu někdy poslala módní policii.
Jak snášíte odloučení od rodiny a domova?
Je to těžké, mám dvě holčičky, sedm a devět let. Bez podpory manžela bych to nezvládla. Když se vracím domů, snažím se jim ten čas absolutně věnovat, dala jsem stranou koníčky a sporty, kromě jógy každé ráno.
Váš největší úspěch?
Podařilo se mi snížit volání po Evropě. Strávila jsem na tom rok. Musela jsem přesvědčit parlament, aby mi dal zelenou k vyjednávání, psala jsem ministrům všech členských států. Od půlky května budeme z Čech volat po Evropské unii maximálně za šest korun za minutu.
Za co vám nejvíc nadávají?
Občas úplně za všechno, že mohu za to, co všechno Unie vymyslela. Snažím se vysvětlovat, že nejsem Evropská unie, ale Češka, která v Evropské unii pracuje pro Česko.
Šli by čeští europoslanci společně na pivo?
Tohle jsem si myslela, když jsem před pěti lety začínala. Že jsme sice jeden za Spartu a jeden za Slavii, ale u českých témat bychom měli kopat všichni za jednoho jako v reprezentaci. To se neděje. Snažila jsem se kolem zbraňové směrnice dát všechny dohromady, ale nikdy se nás těch jednadvacet nesešlo.
SPZ na přání. Co by na ní bylo?
Zřejmě nic. Nejsem povaha, která se musí odlišovat od jiných, je mi to občas i nepříjemné.