Trest zazdívání zaživa byl používán ve středověku především pro cizoložnice

Stavebnictví zažívalo v posledních letech v Česku boom. Kdybychom ale měli soudit podle množství zazděných mnichů, jeptišek, šlechtičen a rytířů, jak praví báje a pověsti, měli u nás zedníci napilno hlavně ve středověku. Otázkou je, nakolik mají duchové, jejichž hmotná schránka skončila ve zdech hradů a zámků, svůj základ v reálných osudech.

Zazdění procházejí zdmi, ale až po vyhladovění
Tak či onak, údajní zazdění se postupem staletí zařadili do dlouhého zástupu regionálních strašidel. Některá se v různých časech zjevovala pravidelně. Jiná se jen tu a tam procházela, některá zjevení zazděných nešťastníků a nešťastnic se objevovala proto, aby zvěstovala příchod zlých časů.

Podíl na krutém osudu zazděné nevěrné ženy měl podle pověsti i stavitel rybníků Až na výjimky končívaly krutou smrtí v naprosté většině ženy. Některé z nich byly věrné, jiné pykaly za nevěru. Svébohy:  Za zdí zdejší tvrze skončila v 16. století cizoložná Markéta ze Žeberka. Oním cizoložníkem, který tak namíchl Markétina manžela Petra Kořenského z Terešova, nebyl údajně nikdo jiný než slavný rybníkář Jakub Krčín z Jelčan. Horšovský Týn: Někteří manželé své ženy vraždili, aby se mohli oddat jiné, mladší dívčině. Takový Volf z Ronšperka si našel mladou a sličnou dívku, a protože církev neumožňovala rozvody, dal se s mladicí oddat. Jenže se nerozvedl a už během obřadu na jeho příkaz jeho první manželku zazdili. Různé zvuky a vrzání na zámku, které se v Horšovském Týně ozývají, připisují právě zazděné Volfově nebožce. Další zazděné ženy, většinou aristokratky, najdeme na hradě Kámen, v Nových Hradech, na hradě Veveří, v Lipnici nad Sázavou, na Svojanově, Landštejně, Rychmburku.

Pro většinu zazděných duchů je příznačné, že strach v živých lidech nevyvolávají hrůzným zjevem. Právě naopak – často jsou k nerozeznání od živých osob, obvykle se od nich liší tím, že se buď pohybují po hřebeni střech, nebo, což je pro ně také typické, procházejí zdí (hlavně bílé paní). Tuto potřebnou vlastnost, která by jim zaživa zachránila život, ale zazdění získali až po smrti. Většinou jsou však jejich zjev a podoba zahaleny tajemstvím, tato „strašidla“ nestraší klasickým způsobem, děs a hrůzu budí už svým strašným osudem, mrazení v zádech vyvolává spíše místo, kde se údajně zazdění nacházejí. Tak či onak patří k těm hrůzyplnějším nadpřirozeným bytostem, protože jejich smrt je spojená s utrpením.

Tajemný jihlavský tunel
Představa bídné smrti v malém prostoru bez světla, vody a jídla děsí každého. Není divu, že pověsti o zazděných osobách, které se tu a tam lidem zjevují, jsou na území Česka poměrně časté. Často nemají žádné reálné opodstatnění, zazděné nebožtíky potkáte i tam, kam se logicky nikdy nemohli dostat.

K takovým se řadí například jeptiška zazděná v tunelu pod jihlavským Městským nádražím. Tunel však postavili až na konci 80. let devatenáctého století. Jeptišky sice v Jihlavě byly, sloužily třeba jako sestry v nemocnici, ale spravedlnost se v té době přece jen už vykonávala jinak. Tunel sám o sobě působí strašidelně dosud. V dětech kdysi vzbuzoval tajemno i proto, že v jeho stropě byla vybudovaná šachta, kterou se do nákladních aut vsypávalo uhlí rovnou z vagonů. Pověst o zazděné jeptišce se váže k „zazděnému“ výklenku, o jehož účelu ale není nic známo. Tato jeptiška není z těch, kteří by byli vídáni lidmi.

Hromadná smrt v refektáři
Zazdívání se netýká jen jedinců, případně hříšných paní zazděných i s milencem. Krutý trest pomalého umírání je spojen také s klášterem Hradiskem v Olomouci. V zimě 1149 zde prý na příkaz knížete Oty III. zazdili dvacet mnichů i s opatem v refektáři. Důvod? Jeden z noviců se snažil políbit svou milou, služebnou kněžny, jenže pod závojem byla v osudný okamžik kněžna Durana, ne mládencova milá. Opat řekl knížeti, když se ptal, jaký trest by měl troufalce stihnout, že by měl být zazděn. Kníže však nepátral po viníkovi, rozhodl se pro kolektivní vinu a dal mnichy zazdít všechny. V prostorách kláštera, který složí jako vojenská nemocnice, však nikdy na dvě desítky zazděných koster nenarazili.

Kosti se rozpadly na prach
Údajně skutečnou zazděnou šlechtičnu objevili kdysi při rekonstrukci opočenského zámku. Mohlo se jednat o Kateřinu ze Šelmberka, která tu byla zazděna poté, co její (o mnoho let starší) manžel odhalil její techtle mechtle s mladším rytířem (ten přišel o hlavu). Při pozdější rekonstrukci (nedatováno) našli ve skrytém prostoru dělníci křeslo s kostrou. Ta se údajně při dotyku rozpadla na prach, takže důkaz o nálezu nemáme. Kateřina však už staletí předtím, i v současnosti, plnila vedle zazděné oběti i roli opočenské bílé paní.

Nebožtíci ve zdi měli chránit před neštěstím
Zda a jak moc se v dávných staletích opravdu zaživa zazdívalo, není moc jisté. Hojné báchorky o zazděných mohou mít základ v nálezech koster ve zdech a základech starých objektů. Stavitelé ukládali do základů třeba psy, ptáky, dokonce i zemřelá novorozeňata – na ochranu před neštěstími, požáry, epidemiemi a smůlou, případně jako posílení pevnosti stavby například před útoky zvenčí.

Je pravděpodobné, že ukládání ostatků, nebo i jen částí již dříve zemřelých lidí, je spojeno s doznívajícími pohanskými zvyky. Někdy byly ptáci či lidské kosti do zdi vloženy již na počátku stavby a měly zaručovat její zdárné dokončení – že se hrad nezřítí již při budování a že při stavbě nikdo nezemře.

Strašidla nemusí způsobovat jen děs a škody Duchové a další strašidla se vyznačují rozdílnými vlastnostmi, které je řadí do mnoha kategorií. Nadpřirození. Sem můžeme řadit například čerty, bludičky, meluzíny, čarodějnice na košťatech, vodníky. Nemají obvykle souvislost s běžnou lidskou činností, jejich existence jim často umožňuje žít v prostředí, kde by člověk normálně nepřežil – ve vodě (vodník), ve velkém horku (čerti v hlubinách země) – nebo kde se vlastní silou nemůže pohybovat (čarodějnice s koštětem). Oblíbeným lesním strašidlem je i hejkal. Potrestaní. Většinou jejich existence vychází ze skutečnosti. Jedná se o osoby, které se ve svém životě nějak provinily, a neustálé zjevování se je trestem za hříchy v pozemském životě. Často se jedná o muže či ženy, kteří už byli potrestání světskou spravedlností a zjevují se lidem buď jako ochránci objektů, nebo jako připomenutí hříšného jednání. Jejich zmizení je nejednou podmíněno vysvobozením ze strany nevinných a čistých duší (nejčastěji „čistá panna“). Do této kategorie spadají i zazdění rytíři, budoucí bílé paní, hříšné panny, hříšní mniši či jeptišky. Vyskytují se zde i bezhlaví rytíři. Zvířata. Jsou k vidění v místech, která svým založením vzbuzují v lidech obavy, ba až strach. Ohnivý pes v temném lese (většinou sám o sobě není příčinou lesních požárů), drak (zhusta jako násilník, který si vynucuje svatbu s princeznou). Vlkodlaci jsou kombinací psů, vlků a lidí, vyznačují se schopností proměny z člověka ve zvíře a naopak. Démoni. Není před nimi úniku, setkání s nimi nikdy nekončí dobře. Pro slovanské prostředí je typická polednice, která vychází svým naturelem z démonických pohanských pověstí. Nelze ji většinou zahnat, přichází, na rozdíl od většiny strašidel, ne v noci či za tmy, ale za světla, v pravé poledne. Kromě strašení bledou tváří většinou odnáší děti a je to stařena. Klonem polednice je klekánice, je podobná polednici, doprovází ji často cinkání zvonečku, který oznamuje smrt někoho v blízkosti. Ochránci. Řadí se ke strážcům objektů a osob před zlými lidmi i dalšími strašidly. Částečně k nim můžeme přidat permoníky – malé mužíky pohybující se v dolech, většinou rudných. Sice bývají dle vyprávění zlomyslní, když zcizí havířům svačinu. Nejednou ale zbloudilého kutače stříbra či zlata vyvedou z labyrintu zpět na světlo. Regionální. Mezi dobré duchy se řadí i regionální ochránci. Typický je Krakonoš pro Krkonoše, Praděd pro Jeseníky či Radegast pro Beskydy. Své dobré duchy mají i Krušné hory, Jizerské hory, Český les a další pohoří.  Strašidelná obydlí. V Česku to bývají většinou čertovské mlýny, které fungují jako vstupní brána do pekel. Ve staré dobré Anglii patří k dobrým mravům, že ducha má každý starý dům a šlechtické sídlo. Celosvětově se do povědomí zapsalo Strašidlo Cantervillské, krátká povídka spisovatele Oscara Wildea. Příběh má klasickou stavbu: lord Cantervill prodá zámek bohatému Američanovi, samozřejmě i s duchem. Američan ale na pověst nedá, jenže kdysi vraždící šlechtic neustále chrastící okovy dá novým obyvatelům zabrat.