Holky křičí spíš radostí než hrůzou, říká vedoucí The Flying Bulls Aerobatics Team

Nemohla jsem si pomoct, křičela jsem snad celý let!
Holky dost křičí, ale řekl bych, že spíš radostí než hrůzou.

Máte pravdu, nikdy jsem nic takového nezažila. Jak to vnímáte vy? Uvědomujete si možná rizika, nebo je to rutina?
Ani jedno, ani druhé. Všechno je o obezřetnosti. Jak to člověk začne brát jako rutinu, přichází ta nejnáchylnější chvíle, kdy by se mohlo něco stát. Na druhou stranu se pocit, že jde o něco nebezpečného, snažíme eliminovat tréninkem. K létání musí být vždy respekt. Nejzranitelnější je člověk ve chvíli, kdy si řekne, že jde třeba létat jenom kvůli focení. Něco se může stát právě ve chvíli, kdy to člověk nejmíň čeká. Před každým letem myslíme na všechny alternativy, které by se mohly stát, abychom eliminovali rizika.

Formaci se základnou v Jaroměři tvoří Stanislav Čejka, Miroslav Krejčí, Jan Tvrdík a Jan Rudzinskyj. Všichni čtyři pilotují německý dvoumístný akrobatický speciál XtremeAir XA-42.

Co děláte, když se něco nepovede? Máte únikový plán?
Každý ví přesně, co může a nesmí udělat, aby to bylo pro všechny bezpečné.

Jak blízko se k sobě při létání dostanete?
Asi na vzdálenost dvou metrů.

Pro mě jako laika vypadá vaše létání jako samozřejmé. Jak velký je ale ve skutečnosti rozdíl mezi single létáním a akrobacií ve skupině?
Řeknu to asi takhle – i moment, kdy letíme jen rovně u sebe, je pro 95 procent pilotů nemyslitelný. Když se někdo učí létat ve formaci, dělá se to na vzdálenost 100 metrů. Být u sebe na dosah dvou metrů je pro piloty opravdu těžké. Vysoká akrobacie létaní sólo je vrchol, přičemž my to děláme ve čtyřech.

Autorka rozhovoru Petra Kubíková byla z letu nadšená.

Zažili jste nějakou nebezpečnou situaci?
Tohle je asi první věc, která člověka při sledování naší akrobacie napadne, ale pro nás jsou náročné hlavně přelety, kdy se musíme dopravit třeba přes půl Evropy. Může se stát, že potkáme bouřku nebo mlhu, a protože naše letadla nejsou uzpůsobená na létání za špatné viditelnosti, musíme takové počasí obletět. Tak se třeba stane, že místo v Bulharsku skončíme v Rumunsku.

Je armáda v pohodě s tím, že chodíte na zálety i jinam?
V armádě se slouží služby 24/7, kdy jsme nonstop zařazeni v pohotovostním systému. Při plánování nám vycházejí vstříc, za což jsme rádi.

Teď opravdu čistě teoreticky – kdybyste byli zrovna ve vzduchu a do toho přišla pohotovost, otočili byste svá akrobatická letadla a letěli do Čáslavi?
Nejsme ve válečném stavu, takže tohle je opravdu jen fantazie. Na služby 24/7 jsou vyčleněni piloti, kteří jsou v pohotovosti na letišti u letadel tak, aby byli schopni být s gripeny do patnácti minut ve vzduchu. Pak je skupina lidí, kteří mají šedesátiminutovou pohotovost, což znamená, že musí být do hodiny na základně.

Autorka rozhovoru Petra Kubíková

Jak velký je pro vás rozdíl létat s vrtulovým strojem XtremeAir a vojenským gripenem?
Je to úplně jiný styl létání. U gripenu není takový důraz na techniku pilotáže. Moderní vojenské stíhačky jsou konstruovány tak, aby co nejvíc uvolnily pilotovi ruce od techniky pilotáže a umožnily mu věnovat se dalším zařízením. Vojenský pilot musí v rámci mise komunikovat s dalšími letadly, s naváděcím stanovištěm a tak dále.

Je přesto výhoda, když máte jako vojenský pilot akrobatický background?
Každá hodina ve vzduchu se počítá k dobru. Určitě je to výhoda co do prostorové orientace ve vzduchu.

Jak jsou na tom vaše nová letadla ve srovnání se zlíny, na nichž jste létali v minulosti?
Zlín Z-50 byl dost dobrý sporťák, ale v nových letadlech je řízení mnohem citlivější. Letadla jsou živější, takže jsme pro ně museli upravit sestavy. Dneska létáme mnohem vyšší rychlostí, všechno je ostřejší a těžší. Výkony nových letadel nám dávají víc možností.

Formaci se základnou v Jaroměři tvoří Stanislav Čejka, Miroslav Krejčí, Jan Tvrdík a Jan Rudzinskyj. Všichni čtyři pilotují německý dvoumístný akrobatický speciál XtremeAir XA-42.

Dá se říct, jakou rychlostí se pohybujete?
Základní rychlost, kterou vstupujeme do manévrů, je 300 km/h. Všeobecně létáme zhruba v rozmezí 100 až 400 km/h. Co se týká přetížení, mně to po přistání říká +5G a -4G. Kluci mívají přetížení asi o jedno „géčko“ vyšší kvůli manévrování. Jiné je to, když se rozdělíme a jdeme do sólových částí. Tam to může být i víc.

Jak často trénujete?
Přes léto se vídáme každý volný víkend. Jeden trénink trvá patnáct až dvacet minut. Během jednoho dne stihneme dva, nanejvýš tři takové lety.

Proč ne víc?
Létání s přetížením je fyzicky náročné a i po třech letech odcházíme domů pořádně unavení.

Jak vypadá vaše příprava na zemi?
Každý máme svůj vlastní trénink, nic organizovaného. Ale každý se věnujeme nějakému sportu. Co se týká odolnosti vůči géčkům, míváme přednášky, kde se učíme, jak správně cvičit. Zajímavé je, že se nemáme věnovat vytrvalosti. Paradoxně nám řekli, že když má člověk špatnou životosprávu a málo pohybu, má proti géčkům nejlepší odolnost. Díky tomu mají výhodu podsadití piloti, kteří jsou k často k vidění v zemích bývalého Sovětského svazu. Vedle toho je ale náš sport náročný na fyzičku, a kdo nesportuje, ten v kokpitu dostane do těla. Důležité je protahovat záda, protože páteř hodně trpí. Určitě ale neplatí pravidlo, že když je někdo namakaný a běhá maratony, bude špičkovým pilotem.

Dvoumístný akrobatický speciál XtremeAir XA-42

Jak se na vašem programu podepsala opatření vyhlášená v souvislosti s pandemií?
Stejně tak jako všechny koncerty a festivaly byly v celé Evropě zrušeny i letecké dny. Abychom nevyšli ze cviku, věnujeme se tréninkům a výcviku nových náhradních pilotů.

Hudebníci, umělci a další skupiny, které vystupují na veřejnosti, bojují o přežití. Jak to zvládáte vy?
Ekonomický následek všech zrušených vystoupení pro nás samozřejmě znamená výpadek příjmů. Naštěstí má každý z nás své občanské zaměstnání, takže výpadek jedné sezony musíme ustát.

Máte nějakou novinku?
Letos jsme vytvořili světový rekord v počtu po sobě jdoucích osových výkrutů provedených ve skupině čtyř letadel. Tento manévr totiž umí zaletět jen málokterá skupina na světě a opakovaný manévr je o to náročnější.