V areálu bývalých mníšeckých kovohutí, naproti místní benzinové pumpě u dálnice D4, nás naložili do důlního vlaku a odvezli do tajemného tunelu. Asi sto metrů pod povrchem a kilometr od vstupu jsme byli plně v rukou našeho průvodce. Když zhasne a odejde, ztrácíme se ve tmě. Jsme první návštěvníci za poslední rok, kvůli epidemii je totiž muzeum uzavřené. I běžně jsou zde ale nepřístupná místa.
„Momentálně jsme na šestnáctém patře, dá se vylézt až na dvanácté, jsou tam prakticky jen holé chodby a svážnice, návštěvníky tam z důvodu bezpečnosti nebereme,“ sděluje nám o tajemných koutech dolu průvodce Igor Gajdušek. Dříve se zde těžila železná ruda a křemence. Ty se získávaly v obrovských komorách, u kterých jsme si připadali jako mravenci. „Komory jsou tu tři, největší má na výšku 54 metrů a je přes šest pater. Nejdřív ale museli udělat dvě zkušební přes dvě patra,“ ukazuje nám Gajdušek vytěžené prostory. „Na dně komor byly výsepky, v podstatě díry na patro pod námi, kam vytěžené suroviny padaly. Horníci je naložili do huntů a vyvezli ven,“ dodává Gajdušek.
Při prozkoumávání jedné části expozice nás do očí praštily pravidelné černé skvrny ve skále. „Když jsem je viděl úplně poprvé, hrozně mě to zaujalo, tak jsem fotografie poslal archeologům. Napsali mi, že je to doupě takzvaného filtrátora (vodní predátor – pozn. redakce) a že v Národním technickém muzeu jsou až o průměru dvou centimetrů,“ doplňuje Gajdušek. Ty místní mají průměr okolo pěti centimetrů.
Hra na Kelty
Již před dvěma tisíci lety zde železnou rudu těžili Keltové. „Chceme o hornictví vědět téměř vše. V rámci poznávání jsme zkoušeli, jak to Keltové dělali. Mysleli jsme si, že to přece nemůže být tak těžké, když to zvládli i oni bez jakýchkoli technologií a poznatků,“ vypráví nám o pokusu Gajdušek. Místo koženého měchu použili vysavač.
„Tím jsme tam vehnali moc vzduchu. Přistupovali jsme k tomu bez pokory a s arogancí, to byla velká chyba. Z šedesáti kilogramů rudy jsme udělali asi stogramovou kuličku železa. To by byl i tenkrát jeden velký průšvih,“ dodává Gajdušek. V roce 1946 byl důl znárodněn a v rukou státu zůstal až do konce těžby v roce 1966. S příchodem socialismu se do dolu začaly investovat velké peníze. Venku byla postavena hrudkovna a kovohutě, pro které měl být důl surovinovou základnou.
„Během pár let ale museli začít dovážet rudu odjinud, protože místní těžba nestačila. Takže si myslím, že investované peníze se jim nikdy nevrátily,“ uvádí Gajdušek. Do čím větších hloubek těžba postupovala, tím kovnatost rudy klesala. Ministerstvo průmyslu proto v padesátých letech rozhodlo těžbu ukončit, pokud se kovnatost dostane pod 19 procent. „Aby se důl udržel v činnosti, půjčovali si vzorky z Chrustenické šachty, tvrdili, že jsou místní, a posílali je na ověření do laboratoře. Výsledky jim vyšly výborně – 37 procent, takže se zainvestovaly peníze na další pětiletku,“ uvádí Gajdušek.
Nový život dolu začal před sedmnácti lety
Důl zůstal opuštěný až do roku 2004, kdy jej získala Montánní společnost. Ta se zde snaží vytvořit hornickou expozici. „Hodně lidí si myslí, kolik tady vyděláme. My do toho naopak investujeme svoje peníze. Na oplátku nám to přináší radost,“ líčí Gajdušek. Spolek má velký kus práce za sebou i před sebou. „Hotové to nebude nikdy, s tím už jsme se smířili. V podstatě je to dobře, jinak bychom se tu za chvíli nudili,“ vysvětluje Gajdušek. Hornictví je spojené s každým z nás, aniž bychom si to příliš uvědomovali.
„Skoro všechno, co vezmeme do ruky, muselo předtím projít rukama horníkovi. Ať už je to cihla, dlaždička, nebo lžíce. Bereme to jako samozřejmost, ale někde se suroviny vzít musely, často právě v dolech či lomech. A kdo z nás se dokáže všeho zříct, abychom si mohli dovolit je uzavírat?“ zamýšlí se na závěr Gajdušek.