Jak vnímáte podstatu znásilnění?
Obecně vnímám znásilnění jako sex, který se stane bez souhlasu druhého.
Podle našeho právního rámce je ale znásilnění podmíněno násilím nebo pohrůžkou.
Z toho důvodu se v Konsentu snažíme, společně s Českou ženskou lobby a Amnesty International, změnit definici v trestním zákoníku. Chceme, aby byl sexuální styk bez souhlasu druhého klasifikován jako znásilnění. Podobné znění zavedlo už dvanáct zemí Evropy, například Německo či Velká Británie. V návaznosti na změnu zákona tam pak vzrostl počet nahlášených případů znásilnění i odsouzených pachatelů. Chceme, aby si lidé byli během sexu jistí, že mají souhlas protějšku.
Jak by mělo takové svolení vypadat?
Souhlas nemusí být formální nebo písemný. Když s vámi protějšek komunikuje a aktivně se zapojuje do aktu, je jasné, že svolení máte. Pokud je druhá osoba strnulá, je namístě se zeptat: „Můžu pokračovat?“ nebo „Mám zpomalit?“
Nestačilo by, kdyby se žena během aktu ozvala?
Oběť toho mnohdy není schopna. Při znásilnění zamrzne, jelikož je paralyzovaná strachem, což je normální reakce. Z toho důvodu se musí člověk v podobné situaci ujistit, že má souhlas toho druhého. Být odmítnutý v průběhu sexu nebo těsně před ním je sice nepříjemné, ale když s někým máte sex, tak přece chcete, aby se líbil oběma.
Mají ženy strach, že jim okolí znásilnění neuvěří?
Ano, protože se znásilnění mnohdy bagatelizuje. Když jde někdo nahlásit, že mu byla odcizená peněženka, tak nikdo nečeká, že si to vymyslel. Ke znásilnění by se mělo přistupovat podobně. Musíme ctít presumpci neviny, ale je třeba i vyjádřit podporu oběti.
Nehrozí, že si některé ženy incident vymyslí a poškodí tak záměrně druhého?
Samozřejmě se tohle může stát a asi se to i občas děje. V tu chvíli se ale jedná o křivé nařčení, což je trestný čin, a mělo by se k tomu tak přistupovat. Nemyslím si ale, že se jedná o častý jev. Podle dostupných dat je křivých obvinění u znásilnění podobně jako u jiných trestných činů. V Česku je především problém v tom, že některé případy znásilnění nejsou ani ohlášené.
Proč ženy čin občas neoznamují?
Například proto, že nechtějí poslat do vězení blízkou osobu. V polovině případů je pachatelem partner nebo manžel, ve většině zbývajících případů je to někdo z blízkého okolí. Policisté navíc nemají ohledně reakcí na oznámení znásilnění dobrou pověst. Pořád zatím nejsou vnímáni jako někdo, kdo oběti pomůže.
Z jakého důvodu?
Policisté se dříve při šetření znásilnění chovali často velmi necitlivě. Nebyli edukováni a část viny svalovali na oběť. Zároveň měli pocit, že takový čin nemají řešit. Jedna žena se mi svěřila, že se jí na služebně při ohlašování znásilnění zeptali, jestli náhodou není prostitutka. Podobných příběhů jsem slyšela od lidí, co nás kontaktují, víc. Kvůli tomu je nedůvěra vůči policii vysoká.
Policisté přece procházejí psychologickým výcvikem. Je jejich přístup skutečným problémem?
Je pravda, že v rámci policie existují preventivní workshopy a školení. Byla jsem v kontaktu s koordinátorkou, která má vzdělávání policistů na starosti a dělá všechno, co může. S Úřadem vlády teď v rámci svého projektu chystáme doškolování policistů. Momentálně jsou však větším problémem soudci a soudní znalci, kteří nemají povinnost se podobných školení zúčastňovat.
Co se počtu případů znásilnění týče, jak je na tom Česká republika v porovnání s Evropou?
Rozhodně nemáme víc případů než jinde, ale ve srovnání s jinými zeměmi se u nás znásilnění mnohem méně ohlašuje. Máme i vyšší právní toleranci, polovina případů skončí jen podmínkou. Paradoxní je, že Češi byli v tomto ohledu dlouho napřed. Už v 50. letech 20. století se u nás uzákonilo, že se znásilnění může dít i mezi manželi, což třeba Němcům trvalo až do přelomu 80. a 90. let.
Před lety jste se stala obětí znásilnění. Šlo o impulz k založení neziskové organizace Konsent?
Nebyl to jediný podnět. Zarazil mě i průzkum Amnesty International, který v roce 2016 ukázal, že si 63 procent Čechů myslí, že si oběť za znásilnění může sama. Dalším impulzem byla otázka kamaráda, jak pomoci dceři v prevenci proti znásilnění. Přišlo mi, že pokud má jeho dcera žít normální život, aniž by byla věčně zavřená doma, tak jí není moc co říct. Šlo tedy spíše o souhru různých okolností.
Co je vaším cílem?
V Konsentu nám jde především o prevenci a edukaci. V roce 2019 jsme rozjeli projekt Respekt je sexy, který se soustředí na bary. Pro školy jsme sestavili metodiku Žádná tabu před tabulí, která by měla pomoci učitelům se sexuální výchovou. Působíme i na Instagramu, kde se každou středu věnujeme nějakému tématu. V rámci organizace si říkáme, že naším ultimátním cílem je, aby nemusela fungovat.
Rozhovor vznikl ve spolupráci se serverem Generace20.cz, na který píší studenti Vyšší odborné školy publicistiky v Praze.