„K životu na zámku mám jednu poznámku. Je tu neveselo, je tu truchlivo.“ Písnička z pohádky Princové jsou na draka zní nejspíš i v komnatách zámku v Liběšicích na Litoměřicku. Naposledy, do roku 2016, ho obývali klienti ústavu pro mentálně postižené. O rok později se Ústecký kraj pokusil památkově chráněnou budovu vydražit a neuspěl. Následovalo dalších deset pokusů najít zámku pána. Ten poslední letos na jaře. Je to ale pořád stejná písnička. „Žádný zájemce se nepřihlásil,“ vysvětluje mluvčí Ústeckého kraje Martin Volf.
Objekt nejprve v 16. století vlastnil šlechtic, následně tu sídlil řád jezuitů. Koncem 19. století se tu zabydlel bohatý továrník. Po válce byl zámek i se zahradou a velkým skleníkem znárodněn. V současnosti do jeho pokojů občas nahlédne jen hlídací agentura nebo stavební dělníci, kteří se o údržbu přes 250 let starého objektu starají. Nemovitost je také stále napojena na všechny dodávky energií a vody. To vše něco stojí. „Za rok 2020 bylo kromě energií vynaloženo 685 tisíc korun na stavební opravy, 354 tisíc na údržbu pozemků, 17 tisíc za revize hromosvodů, plynového zařízení a výtahů a přes milion a půl korun za střežení areálu. Celkově tato suma za rok 2020 činí 2 595 000 korun,“ vypočítává Volf.
Zámek Liběšice stále čeká na svého pána.
Liběšický zámek navíc není jediný, o který kraj pečuje. Majitele hledá víc objektů. „V současné době z kulturních památek připravujeme do dražby také objekt bývalého Domova pro osoby se zdravotním postižením v Řehlovicích,“ říká Volf a doplňuje: „Všechny objekty v majetku kraje nechátrají a jsou řádně udržovány.“
Proč je na Ústecku spousta domů, které zejí prázdnotou? Vysvětlení má realitní makléř Radomír Kočí: „Je to dáno tím, že se jedná o bývalé Sudety, kde se přetrhal vztah lidí ke kraji a k jednotlivým objektům a i po tolika letech se těžko navazuje. Byla tady dříve nějaká kontinuita, fungovaly zde továrny, u nich bydleli pracovníci. Pak byly továrny zničeny, starousedlíci odstěhováni. Nyní se tento kraj postupně oživuje, ale není to tak jednoduché, kolikrát zde někdo něco koupí, ale ty objekty jsou na kompletní rekonstrukci a kolikrát se z toho spíše stávají horké brambory, které se prodávají dalším a dalším,“ popisuje Kočí, jenž je zároveň spoluautorem databáze Prázdné domy, která mapuje opuštěné domy na území České republiky.
Makléř má vysvětlení i k zámku v Liběšicích. „Jezuité byli zrušeni, ale naštěstí tu byly právě ty ekonomicky schopné továrny. Zámek koupil bohatý továrník a přebudoval ho. Pak mu zámek vzali, začal takzvaně sloužit všem, jenže to není moc ekonomický model, který je udržitelný. Takto velký objekt kraj opustil. Koupí zámek zpět bohatý továrník? Nekoupí, je jiná doba, takto obří sídlo si normální člověk jen pro sebe nepořídí, bude to chtít nějaký komerční nápad. Možná ubytování či místo pro teambuilding a podobně. To vše před koronavirem fungovalo a bylo by reálné, že to někdo za tímto účelem koupí, ale dnes?“ připomíná nové skutečnosti Kočí.
Pro další příklad nemusí chodit daleko. Sám ho jako makléř nabízí. Bývalá továrna Elias Palme dodávala lustry do celého světa. Třeba i do milánské opery La Scala. V současnosti je sklárna v Kamenickém Šenově spíše jen „horký brambor“.