Když jsme jednou s mámou seděly u piva, začala mi vyprávět o tradiční akci Svinařské řetězení a o kováři Zdeňku Slavatovi. Její povídání mě zaujalo natolik, že jsem se hned další den s tímhle kumštýřem spojila a domluvila si s ním brzkou návštěvu jeho dílny v Kytíně, vesničce nedaleko Mníšku pod Brdy kousek od Prahy. A vzala jsem s sebou celou naši zvědavou rodinu.
Udělej si to sám
U dveří nás přivítala cedule s nápisem Kovárna pro radost a s výčtem všelijakých dobrot, které si tu můžete dát. Když jsme vešli dovnitř, nevěděli jsme, na co se dívat dřív – páva na kleci, vlaštovky u stropu, drátované šaty, květiny, všelijaké sošky nebo koláče.
„Kovářské řemeslo šlo dřív mimo mě,“ vysvětluje nám hned u dveří Slavata, který je původně vyučeným kuchařem. „V učňovských soutěžích jsme dělali tabule a ve vyšších ročnících jsme si mohli navrhnout něco vlastního. V té době běžel v televizi film o rytířích, kde na stolech měli různé svícny, nože a vidlice. A mně se hrozně líbila ta hrubá selská výzdoba,“ dodává Slavata. Sehnat něco takového ale nebylo v sedmdesátých letech jednoduché, a tak se mladý učeň vydal za kovářem, aby mu to vyrobil. „On mě poslal do háje, ať si to udělám sám,“ vzpomíná Slavata. Jejich rozhovor ale naštěstí zaslechl vedoucí, který kováře přesvědčil, aby to kluka naučil, když o to má zájem. „A tak se začínající kuchař dostal ke kovařině,“ usmívá se Slavata.
Z kuchyně do kovárny
Ze začátku se nově osvojené základy řemesla staly spíš klukovskou frajeřinou. Časem ale zjistil, že může dělat i další věci, hrál si s materiály, začal do řemesla pronikat a rozumět mu. Pořád to ale pro něj byl spíš takový koníček.
„Po nějaké době mě ale gastronomie přestala naplňovat, tak jsem se začal zabývat prodejem kovářských polotovarů,“ vypráví Slavata. Ježděním po kovárnách získával nové a nové informace o řemesle. Jenže se tahle práce moc nevyplatila – náklady na cestu byly vysoké, a tak si otevřel prodejnu. „Dopadlo to tak, že jsem tu žádné fronty neměl, takže jsem se začal nudit. Měl jsem tu malou pícku a kovadlinu, začal jsem si sem dělat lustry a konzoly,“ doplňuje Slavata. Když začal dělat drobné výrobky, zjistil, že lidi chodící okolo mu je berou z rukou. A tak se stalo to, že začal podnikat v řemesle.
Srážka se školstvím
Postupem času se Slavata dostal do představenstva kovářského společenstva a momentálně má na starost Prahu a Středočeský kraj. Kromě kovářů dohlíží i na učňovské školy, kterým se snaží pomáhat. Na tu v Příbrami dokonce na jeden čas nastoupil na místo učitele odborného výcviku. „Byla to jedna z nejhorších etap mého života. Srážka se současným školstvím je zkrátka katastrofa,“ líčí svoje zkušenosti Slavata. „Školství nefunguje, školy neumí pracovat s tím, co mají, a na podstatu toho řemesla úplně zapomínají. Kluci pak vyjdou ze školy a nic neumí,“ krčí rameny Slavata. Největší problém vidí v tom, že žáci, kteří jdou studovat tento obor, o to často nemají skutečný zájem, chybí jim talent a fantazie.
Fantazie je základ
Kytínská kovárna není jen nějakou atrakcí pro turisty. Hlavním smyslem tohoto místa je pokusit se v lidech probudit zájem o kovářské řemeslo a snahu o jeho pochopení. „Pro spoustu lidí je to atraktivní, rádi se na to dívají, ale nechápu, co dělám,“ vysvětluje Slavata. „Snažíme se, aby lidi chápali princip práce s tím materiálem,“ dodává.
„Podívejte se na tenhle kus železa. Na jedné straně jsme ho z nějakého důvodu pěchovali,“ ukazuje nám kus materiálu a vyzývá k zamyšlení, co by z toho mohlo vzniknout. Po chvilce předmět v našich rukách vyměňuje za železnou lžíci. „Je důležité umět si představit, jak s tím materiálem budu pracovat, co s ním musím udělat, jak budu postupovat. Bez toho kovařina moc nefunguje,“ popisuje Slavata.
Perlík do ruky
Při odchodu dostáváme nabídku, abychom přijeli znovu a řemeslo si vyzkoušeli. Okamžitě víme, že si to nemůžeme nechat ujít. Po pár týdnech tak společně s mladším sourozencem vcházíme do kovářské dílny, odhodlaní odnést si zajímavý zážitek a nové znalosti.
„Nepovedu vás za ručičku, já vám to vysvětlím, ale zrealizovat už si to musíte sami,“ vysvětluje na úvod Slavata. Nadšená tímto přístupem se hrnu k výhni – nemůže být přece tak složité poslouchat pokyny. Brzy mě ale opařila krutá realita. Hlava sice rozumí, že mám kleště držet takhle, kladivo pod tímhle úhlem, bouchat určitou silou – ale vysvětlit to zbytku těla a zkoordinovat všechny ty pohyby je náročnější. Když začnu bouchat správně, držím špatně kleště. Když si chytím lépe kleště, mám kladivo pod špatným úhlem. Než si vše pořádně srovnám, je materiál studený. Pochopit instrukce je to nejmenší – ale správně je využít, to není jen tak. Kovář se mnou měl trpělivost, vše mi několikrát pomalu vysvětlil a ukázal. Ačkoli nejsem přirozený talent, podařilo se mi nakonec vytvořit pár lístečků. Odcházeli jsme příjemně unavení. Rozhodně to nebyla naše poslední návštěva.