Jak se bojuje vínem proti pohanství, což je část názvu vaší hry? Zároveň je tam i slovo dekameron.
I když to zní skoro jako vtip, v raném středověku se opravdu vínem proti pohanství bojovalo. Víno se totiž pilo od nejstarších časů především ve středomořské oblasti, odkud se křesťanství šířilo na sever, a víno bylo součástí liturgie. Leč Germáni, psi pohanští, pili pivo a odmítali víno. A tak se spolu s šířením víry v Krista šířil i zvyk pít víno. V názvu pořadu se objevuje i slovo dekameron, protože celý pořad je věnovaný dvěma zálibám našich předků – umění pijáckému a milostnému.
Proto v programu stojí, že představení není pro škarohlídy, ale ani pro děti?
Už samo téma vylučuje, aby v hledišti seděly malé děti. I když, popravdě řečeno, mnohé o tom, co vyprávíme, vědí více než jejich paní učitelky. Ten, komu vadí nekorektní vyprávění o pití a sexu, ten se u nás nepobaví.
Co diváci mohou čekat?
V našem představení se přeneseme do konce středověku nebo na počátek renesance, na datu nezáleží. V šenku se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A pokud si někdo myslí, že nelze podat na parketu bizarnější výkon než herec Pavlásek, pak já v šenku tančím také. A pořádnou vypalovačku.
Inspiraci jste čerpal pouze v kronikách, nebo i naživo v terénu?
Kroniky a další písemné prameny jsou samozřejmě nezbytné, abych mohl vyprávět dobové příběhy. Často jsem okouzlený tím, co v dávných zápiscích najdu, protože občas objevím něco, co by si nevymyslela ani má bujná spisovatelská fantazie.
V pořadu například zmiňuji středověkou normu, kolikrát může žena ve svém životě tělesně zhřešit, aby byla ještě spasena. Pro mé psaní, literární i dramatické, inspiraci v terénu nehledám, míníte-li to, co je obsaženo v názvu mé divadelní hry. Nejsem večírkový ani hospodský typ, jsem abstinent a v životě jsem neměl cigaretu v ústech. Jsem rovněž věrný své manželce, s níž jsem už déle než třicet let. Inspirace kronikami mi bohatě stačí.
Zmiňujete normy středověké církve týkající se sexu. Naznačíte ještě víc?
V pořadu se diváci dozvědí, jaké byly středověké normy pro milostné polohy, ale také to, že si naši předkové mnohdy s nevěrou nedělali těžkou hlavu. A že kladný vztah k alkoholu byl téměř ctností.
Na pódiu jste v bakalářském oděvu. Koho vlastně v divadelní hře představujete a jak postava odráží skutečného Vlastimila Vondrušku?
Upřesním, jsem v oděvu středověkého univerzitního mistra. Představuji učence, který prchá před inkvizicí a jediné, co zachrání, je jeho kronika. V tomhle šenku se kromě peněz platí také uměním. Trubadúři proto zpívají a já vyprávím historky ze svého středověkého života. Samozřejmě také čtu z kroniky, příběhy někdy skutečně bizarní, ale samozřejmě skutečné. Nejsem však profesionální herec, a proto je má postava stále Vlastimilem Vondruškou ve středověkém hávu.
Na vašem webu jsem četl, že si občas představujete svůj život ve středověku, pokud byste byl šlechtic. Když jste se do divadla pustil nejen jako herec, ale i scénárista a režisér, jaký si v rámci tohoto projektu plníte sen?
Vždycky jsem miloval divadlo a na profesionální scéně na Kladně jsem poprvé vystupoval jako žák sedmé třídy, tehdy jsem ztvárnil zásadní roli lidického dítěte. Nicméně hrou, která mi v mládí učarovala a bez nadsázky ovlivnila mou budoucí literární dráhu, bylo kdysi slavné představení s panem Horníčkem Kantor Barnabáš a žáci darebáci.
Hráli v něm bratři Traxlerové, a s Petrem Traxlerem jsem později vystupoval i já. Petr na spolupráci s panem Horníčkem vzpomínal moc rád. Vyprávěl mi, jak hra vznikala a co si říkali v zákulisí. A během jeho vyprávění se mlhavě začala rodit podoba hry Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron.
Humor pana Horníčka byl laskavý, moudrý a chytrý. V žádném případě nemíním být epigonem, ostatně by to ani nešlo, protože pan Horníček byl génius. Ale díky němu jsem si vytvořil určité mantinely, a i když je má hra určená pro dnešního diváka, filozofie laskavého humoru je nadčasová.
Představení má být plné písní a tanců, humoru, ale i zamyšlení nad dnešním životem a hodnotami. Na jaké hodnoty kladete ve svém životě důraz?
Co se mi nelíbí, nebo co by se mělo zlepšit, by tvořilo asi dlouhý soupis, ale tahle hra nemá nastavovat zrcadlo nešvarům, nemá být závažnou připomínkou problémů dneška a není ani sebereflexí vnitřní identity. Neklade si žádný ze vznešených uměleckých cílů, jaké se velebí v oficiálních kritikách.
Chci jediné – diváky pobavit a potěšit. Lidský život je příliš krátký na to, abychom se museli neustále trápit a něco řešit. Naši předkové žili v podmínkách ve srovnání s našimi mnohem drsnějších, byli chudí, těžce pracovali, často bojovali o holou existenci, ale navzdory tomu se uměli bavit, smát a byli optimisty. A přesně tyhle pocity chceme z našeho divadelního šenku přenést na ty, kteří se na nás přijdou podívat. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe, není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co máme.
Výraznou součástí představení je hudební skupina Ginevra. Jak jste se dali dohromady a co mohou diváci čekat po hudební stránce?
Potkali jsme se před několika lety při natáčení rozhlasového pořadu Na Cibulce. Už tehdy se nám zdálo, že se nevidíme naposledy. Následovalo jakési oťukávání, a pak jsme se poprvé sešli v příbramském divadle na Malé scéně. A záhy poté v Březnici. Bylo vyprodáno a lidé se výtečně bavili.
A odtud byl už jen krůček ke společnému divadelnímu představení. Ginevra je hudební skupina, do jejíhož repertoáru patří písně s renesanční tématikou. Nejsou to skladby autentické, ale oni je dokážou obléci do dobového hávu naprosto dokonale, a snad proto se tak dobře poslouchají.
Jste hodně vytížený psaním. Nedávno jste vydal novou knihu Breviář pozitivní anarchie, nyní dopisujete pátý díl Husitské epopeje. Kde berete čas na divadlo a jak si v tomto ohledu užíváte zkoušky?
Setkávání s diváky je jeden z mých způsobů relaxace. Nemůžete sedět pořád doma u klávesnice a monitoru. Mám své vlastní talk show o literatuře a historii, s nímž vystupuji především v knihovnách, a mám za sebou už téměř pět stovek repríz. V loňském roce se mnohdy muselo z knihovny přesunovat do větších sálů, protože bývalo vyprodáno a nezřídka přišlo hodně přes sto diváků. Na vyprávění spisovatele!
Momentálně mám objednávkami obsazený celý letošní a skoro i příští rok. Takže já si divadlo užívám, ale samozřejmě něco jiného je být na scéně sám, a být obklopen kolegy, s nimiž vedete dialog, musíte přesně reagovat na jejich repliky a nesmíte zabloudit, protože je v každé chvíli důležité stát na správném místě jeviště. Zkoušky jsem si samozřejmě užíval, protože jsem byl režisérem a tedy “pánem nad životem a smrtí” svých herců.
Jaké máte pocity, když jste v roli na pódiu?
V každé roli potřebujete kontakt s diváky. Pokud však chcete vytvořit situaci, aby se diváci bavili a smáli, je to mnohem těžší, než “pouze” prožívat příběh. Každý herec vám potvrdí, že rozesmát diváka je řehole. A to i v případě, že humor je postavený na tom, že zakopnete a upadnete. Má role je postavená na vtipu situace a slova. Nejtěžší je prvních několik vět. Hned poznáte, jak diváci reagují a okamžitě je mi jasné, zda to bude zábava pro ně i pro nás na jevišti. Čím je divák spokojenější, tím lépe se mi samozřejmě hraje.
Proč jste se vlastně pustil do divadla?
Když jsem kdysi napsal první divadelní hru, naivně jsem se domníval, že autor a režisér chtějí totéž. Ale záhy jsem pochopil, že na divadle je to jako v politice, každý si dělá, co chce, ne ku prospěchu věci, ale ku prospěchu svému. Má první divadelní hra byla fraška s detektivní zápletkou o lásce katovky a studenta vyhozeného z bohosloveckého semináře. Režisér se okamžitě chopil pera, aby dodal hře společenské závažnosti. A tak v rámci svého uměleckého pnutí vymyslel, že katovka bude protestantka a student bohosloví katolík. Jsem vzpurný. Hru jsem stáhl, režiséra vyměnili a nakonec se fraška hrála. Nebyla sice společensky závažná, ale diváci se bavili.
Myslel jsem si, že tahle zkušenost byla jen výjimkou, skvrnou na čistém štítu Thalie. Nebyla. Obdobně jsem dopadl při natáčení filmu. Scénář jsem napsal podle jedné z mých celkem úspěšných knih. Režisér se chopil klávesnice a začal přepisovat. Jedna ze stěžejních scén románu se odehrává na hradní věži. Ve filmu ovšem někde pod hradbami. Asi proto, že se točilo na jednom z několika mála našich středověkých hradů, které nemají věž. Díky tomu jsem pochopil, že autorem Hamleta není Shakespeare, ale režisér. A Shakespeare napsal svůj text jen proto, aby vynikla režisérova genialita.
Další hru o zkorumpovaných konšelích jsem už režíroval sám, bylo to těžké, ale nějak jsem to zvládl. Zkušenosti, které jsem získal, se mi teď skvěle hodily. S každým novým titulem sbírá autor zkušenosti, takže si troufnu tvrdit, že hra Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron je rozhodně zatím nejpodařenější.
A poslední otázka - představení bude k vidění v únoru na pražském Dlabačově, chystáte turné nebo to je domovská scéna?
Nemáme domovskou scénu. Premiéra se loni konala v příbramském divadle, a to je tak trochu domovská scéna Ginevry. Počítáme s tím, že budeme kočovat po celé republice, už teď máme řadu objednávek. Představení na Dlabačově bude pražská premiéra a jsme zvědaví, jak dopadne. Vy Pražáci jste totiž trochu specifické publikum. Jste nároční a nebývá to s vámi snadné. Ale nebojíme se Vás!