Po šesti dnech ve tmě jsem nabitý energií, říká Tomáš Klus

Jarní turné bude pokračování z podzimu, jen vyrazíte na jiná místa?
Prakticky ano. Podzimní část byla velmi úspěšná a byli jsme konfrontováni s tím, abychom přijeli i na jiná místa. My tuhle konfrontaci máme rádi, proto jsme se jí snažili co nejvíce vyhovět. Bude se to jinak lišit jen v detailech.

5 fotografií

I má komunikace s lidmi bude lepší, protože už vím, jak chci ve svém životě věci dělat. Mám pocit, že jsem se realizací některých myšlenek vyvinul v nového člověka. V podobě toho Recyklusu se mi daří odřezávat některé věci, které nepotřebuji a mám v životě jasno.

Co konkrétně to je?
Třeba jasná komunikace. Už vím, jak bych měl v rámci Recyklusu prezentovat ekologické myšlenky. Stávám se otevřenou branou pro lidi, kteří ví, jak by se některé věci měli správně dělat. Já můžu fungovat tak, že tyhle lidi představím publiku, které to bude zajímat. Zároveň si myslím, že je čas mluvit o věcech konkrétně. Důvod, proč jsem Recyklus začal dělat, je ten, že jsem si uvědomil, že jsem dítě Země a je čas přestat se chovat jako hloupé dítě. Ta situace není dobrá a naše laxnost nás může zahubit.

Víme, že jsou na světě místa, kde není voda a při tom tolerujeme, že do našich čistých řek se vypouští splašky a z té vody se stává nepoužitelné nic. Můžeme situaci ovlivnit tak, že nebudeme třeba používat výrobky, které to způsobují. Pak jsou tady absurdity, kdy se za rok vyrobí na světě sto miliard kusů oblečení. A šedesát procent z tohoto objemu končí ještě týž rok na skládkách. Je tedy důležité změnit uvažování o tom, jak žijeme či jak se chováme.

Co nás stojí nejíst třeba jeden den v týdnu maso? Prakticky nic, ale naší zemi by to obrovsky prospělo. Je tedy čas zatáhnout za záchrannou brzdu. To jsou věci, které já cítím, ale nejsem schopen o nich mluvit moc dlouho, protože v nich nejsem studovaný. Ale můžu to udělat aspoň na tři minuty prostřednictvím nějaké písničky. A přes ní jsem schopen pak vzít lidi k tomuto tématu a představit jim lidi, kteří o tom ví víc. To je hlavní cíl Recyklusu, ale tomu bych se chtěl věnovat i potom.

A myslíte, že to na lidi zapůsobí? Přeci jen na koncert si jdou fanoušci spíš poslechnout písně.
Takhle to nemyslím. Nechci být na svých koncertech kazatel, tam chci hrát své písničky, i když v některých se třeba těchto témat dotýkám. Ale jsou jiné možnosti. Třeba internetové stránky či různé živé diskuze. Určitě nechci udělat z koncertů happening. Už tak máme pěknou instalaci i scénu, takže slova už by byla zbytečná. Takže setkání chci zprostředkovávat mimo koncerty.

Zůstal jste v rámci turné spíše u klubů či menších sportovních hal. Jen doma v Třinci vystoupíte ve velké hokejové. To bude velké finále celého turné?
Ano, to bude taková tečka za Recyklusem. Nejen za turné, ale i za tím dítětem, které se recyklovalo. Já se za deset let, co to dělám, dozvěděl o sobě tolik věcí, že jsem potřeboval zjistit a vědět, kdo jsem já za sebe. Je to tedy symbolické, že ve městě, kde jsem se narodil, se znovu narodím, navíc jen dva dny před mými narozeninami. Proto je to tedy ve větším prostoru.

Za osm let jste vydal pět alb. Teď na jaře vydáte i živé 2CD. Dospěl k tomu čas?
Já měl vždycky pocit, že natočený živák je mrtvák, ale pravda je, že písně, aranže a atmosféra si to zaslouží. Já si prosadil, že záznam je jen z jednoho místa. Jen jsme vystříhali některé improvizace, které už by byly divné. Já jsem vděčný, že mám skvělou kapelu a i proto chci, aby živý záznam byl.

Už v únoru před zmíněným turné budete hrát několik koncertů jen s Jiřím Kučerovským. Můžete k tomu říct něco víc?
Rozhodli jsme se udělat takové nárazové koncerty. Asi se to bude jmenovat Na blízko. Prostě, když se rozhodneme udělat koncerty, tak týden dopředu dáme vědět, kde to bude. Specifikum bude v tom, že bychom v každém takovém městě chtěli udělat více koncertů a třeba i na různých místech. Vždycky bychom chtěli totiž odehrát první tři desky. Na každém koncertu jednu.

To asi bude dost náročné...
To určitě ano. Ale já si to na sebe upletl trochu sám. Třeba na koncertě na mě úplně na konci volají lidi, že chtějí zahrát některé písničky, ale já si je nepamatuji. Mám v hlavě tak akorát těch šestadvacet písní, které hrajeme na turné. Ale zase si říkám, že nejsem tak blbý, abych se nenaučil všechny své písně. Takže budeme hrát i skladby, které jsme nikdy nehráli. A já budu spokojený, že budu sám sobě živý jukebox.

Už děláte na další desce?
Materiál mám. V počítači to mám nazvané jako „Hledání formy“. A ono to tak je. Hledám formu jak textovou, tak i hudební. Mám pocit, že mám čas. Potřebuji ještě trochu uzrát.

Když budete hrát ty staré věci, popřemýšlíte i právě nad tou textovou formou, která se na posledních dvou deskách trochu proměnila?
Myslím, že to recyklování přišlo v pravý čas. Ono je dobré se vrátit do minulosti, aby člověk po tvůrčí stránce zase pocítil sebe, protože mi to může otevřít cestu do textařské budoucnosti. Já jsem totiž na těch posledních zmíněných albech přestal být obecný. Témata písní se přestala týkat každého. Tomu roztříštění fanouškovské základny jsem původně nerozuměl.

Říkal jsem si, co je špatného na tom, že zpívám, že je krásné milovat lidi a být šťastný. Ale někteří to tak nemají. Ta roční pauza mi pomohla pochopit sebe i fanoušky a už vím, proč došlo k určitém neporozumění. Ale to je přirozený vývoj. Každý je jiný. Nemám ale v plánu se cíleně vracet k něčemu, aby to bylo funkčnější. Myslím ale, že se k obecnějšímu vrátím přirozenou cestou, protože mě teď hrozně láká country. Láká mě ta jednoduchost. Začal jsem moc přemýšlet a zacyklil jsem se.

Vy jste byl nedávno šest dní v úplné tmě. Co to ve vás vyvolávalo za pocity?
Rozhodně to budu každý rok na ten týden provozovat. Je to nejlepší zastavení, jaké můžeš udělat. Potřeboval jsem zastavit a nic nemít v hlavě. A to ti tma udělá. Vysvětlila mi temné kouty ve mně. Člověk tam zůstane sám se sebou. Může vzít šuplík, vysypat ho a dát do něj jen to, co potřebuje. Prostě na sebe máš čas, což je děsivější než ta tma. Uvědomil jsem tam zásadní věci, se kterými nyní pracuji. A jsem nabitý energií. Strašně mi to pomohlo. Ale já o tom kroku přemýšlel tři roky, to setkání se sebou je docela ostré. Třeba i kvůli tomu, jak začne pracovat mozek. Po třech dnech začneš mít halucinace, což mě se strašně líbilo. Čas tam zmizí. Hodina může trvat tři dny. Změní to prostě úhel pohledu na svět.

Co pro mě bylo z fyzického prožitku nejzajímavější, byl prostor. To mě fascinovalo nejvíc. Měl jsem tam být déle, ale vyšel jsem dříve, protože zemřel Michal Pavlata, kterému jsem šel na pohřeb. Měli jsme spolu krásný blízký vztah a vlastně to bylo i krásně symbolické, protože ve chvíli, kdy jsem šel do tmy, Michal zemřel. Mám ho pořád ve svém srdci jako adoptivního tátu, který když jsem šel do Prahy, tak si mě vzal a staral se o mě. I téma mého otce, který zemřel, když jsem byl malý, jsem si šel do tmy zpracovávat a vlastně zemřel i ten Michal. Takže děkuji pánu Bohu, nebo komu, za to, jak krásně komunikuje v momentě, kdy člověk naslouchá.