Kdysi se věřilo v poselství evangelií, takže neomylný papež měl vždycky pravdu. Tedy věřila v to církev a tvrdě to prosazovala inkvizice. Pak ale protestanti zjistili, že papež pravdu nemá, ale mají ji oni. Tedy, věřili v to pastoři, kazatelé a ti, kteří z protestantismu profitovali. O něco později se zjistilo (poprvé pod gilotinami Velké francouzské revoluce), že pravdu nemají evangelia, ale ústava vyjadřující vůli lidu. Tedy věřili v to poslanci rozmanitých parlamentů a hlásaly to první tištěné noviny.
Pak se nějak zjistilo, že pravdu nemá ústava, neboť nad ní stojí cosi vznešenějšího, a to Komunistický manifest. Věřilo se, že pravdu mají jen soudruzi ze Sovětského svazu. Tedy věřilo v to komunistické vedení země a ochotně to papouškovala média (to už působil rozhlas a později i televize). Pak se ale zjistilo, že soudruzi v Sovětském svazu mnohokrát pochybili a pravdu mají demokratické síly Spojených států. To ochotně zdůrazňovala všechna od komunismu očištěná média.
O něco později se navíc zjistilo, že pravdu má rovněž Evropská unie s neomylným Bruselem, a s fanatickým nadšením to zdůrazňovala všechna proevropská média. Nedávno se však zjistilo, že Spojené státy nemusí mít vždycky pravdu, neboť se jim prý demokratické volby nepovedly. Jak řekla kancléřka Merkelová, musíme si hledět především hodnot Evropské unie, neboť pravdu má výhradně Brusel. A tak si říkám, kdo další bude mít pravdu, až se zjistí, že ani Brusel není neomylný?