Na trati pražského půlmaratonu bude vodičem nejrychlejší české závodnice Evy Vrabcové Nývltové. Deník Metro položil tomuto vrchlabskému rodákovi několik otázek.
Jak jste se dostal k tomu, že se z vás stal vodič?
Loni jsem si chtěl zaběhnout Pražský půlmaraton. Termínově to bylo ale docela brzy, protože cílím až na závody na konci dubna nebo v květnu. Z RunCzechu mi však přišla nabídka, že hledají vodiče pro nejlepší českou ženu. Původně to ještě nebyla Eva Vrabcová, ale měla to být Anežka Drahotová. Ta nakonec nestartovala a pořadatelé získali Evu Vrabcovou. Čas se tím pádem posunul ještě na rychlejší. Pro mě to byla skvělá příležitost vyzkoušet si roli vodiče a zaběhnout si v Praze půlmaraton.
Jaká je vaše role? Sledujete během závodu hodinky, nebo máte tempo v hlavě?
Tím, že jsem dříve závodil na dráze, tak mám v hlavě dobře zafixované tempo. Vím, jakým tempem běžím, a hodinky k tomu ani příliš nepotřebuji. Když chci přidat nebo ubrat dvě vteřiny na kilometr, tak to celkem zvládnu. Jedna role vodiče je samozřejmě držet tempo a druhá je umožnit, aby se závodník nebo závodnice za vodiče schovali. Aby nad tím celkově nemuseli přemýšlet, jen se zavěsili, koukali se na záda a vše ostatní pustili z hlavy. Je to jako cyklistická jízda v háku.
Je při závodě čas na nějakou vzájemnou domluvu?
Jedna z rolí je, že hlásím průběžně, jak na tom jsme vůči cílovému plánu. Loni jsme s Evou byli domluveni, že si to ze začátku rozběhne úplně sama podle sebe. Že jí první dva, tři kilometry nechám absolutní prostor. Ona dokáže to, že když si nějaké tempo určí, tak jím běží. Mým úkolem bylo v něm pokračovat. Průběžně po celý závod jsem jí hlásil, jak to vypadá na cílový čas. Ona si mě občas dirigovala, že jsem zezadu slyšel: „Zrychlit, zrychlit.“ Běželi jsme totiž rychleji, než se původně předpokládalo, takže jsem se bál, abychom to nepřepálili. Běžela ale úžasně. Měl jsem z toho velkou radost.
Je mezi vámi nějaká sportovní blízkost tím, že jste oba z Krkonoš?
Myslím si, že určitě. Budu to pro Evu dělat určitě radši než – v uvozovkách – pro někoho cizího.
Jak baví závodníka původem z Krkonoš běhat po pražských ulicích?
V Praze jsem už od svých dvaceti let studoval, takže tu částečně žiji sedm osm let, a to i sportovně. Mám to tu už naběhané. Rád běhám rychle a po rovině a na asfaltu se běhá rychle.
Co tvrdému povrchu říká tělo?
Tělo je zatím kupodivu dobré. Čekám, kdy začne stávkovat, ale naštěstí se drží.
Když mluvíme o Praze, kam chodíte trénovat, pokud zrovna neběháte po asfaltu?
Nejlepší lokalita pro mě je Šárecké údolí, Divoká a Tichá Šárka. Tady se vlastně běhá i závod Šutr, takže trénuji na jeho trase. Ale vzhledem k tomu, že bydlím ve Vysočanech, běhám často také směrem na Hloubětín, na Hořejší a Kyjský rybník.
S atletikou jste začal na dráze. Kde byl úplný začátek?
Měl jsem štěstí, že jsem se atleticky dostal do rodiny Grohových. Ti se do Vrchlabí přistěhovali asi v mých patnácti letech. Paní Jaroslava Grohová je dosud moje trenérka a tehdy mi nabídla, že u ní mohu trénovat. Stal jsem se tak sparingpartnerem jejímu synovi Radkovi a společně jsme to dotáhli až na medaile z mistrovství republiky. „Radar“ mě toho hodně naučil a to platí nejen o atletice, ale později i o horách.
U paní Grohové jste jako u trenérky zůstal...
Ano, pořád u ní trénuji.
Co její syn, ještě závodí?
Je z něho teď výborný horolezec. Bylo to tím, že si v roce 2013 při atletických závodech v běhu na tři kilometry udělal na vodním příkopu ošklivý úraz. To znamenalo bohužel konec s jeho vrcholovou kariérou na dráze. Pořád ale běhá, loni například vyhrál závod na padesát kilometrů v Krkonoších. Závodí také na skialpech a leze hodně po horách. Stále spolu ale trénujeme.
Jak to bylo s vaším přechodem z dráhy ke skyrunningu?
I když jsem běhal na dráze, tak pořád jsem měl rád běhání v kopcích a občas jsem si jako mladý zaběhl nějaký závod do vrchu. Takže české běhy do vrchu jsem běhal vždycky. Můj nejoblíbenější byl z Jilemnice na Žalý. Mezi dráhaři jsem byl trochu výjimkou. Byl jsem rád za každý den, kdy jsem mohl běhat v horách. Plynule to ke skyrunningu vlastně přišlo, když jsem se v roce 2014 nominoval na mistrovství Evropy do vrchu. Tam jsem sice žádný dobrý výsledek nezaběhl, ale zjistil jsem, že potenciál mám a že by mě to bavilo.
Na skymaratony zatím nepomýšlíte? Necháte si jen běhy do vrchu?
Každý rok bych k tomu chtěl přidat něco na obtížnosti, takže letos mám už vytipovaných až pět závodů v délce kolem tří až čtyř hodin.
Jaké soutěže vás čekají?
V tomto roce jich nakonec tolik mít nebudu. V polovině května se vrátím na Kanáry na závod Transvulcania na ostrově La Palma. Loni jsem obsadil 2. místo ve vertikálním kilometru a první na přibližně půlmaratonské trati. Takže obě poběžím i letos a cíl je oba vyhrát. Potom ještě z dalších cílů je v létě mistrovství Evropy v běhu do vrchu ve Slovinsku a mistrovství světa v Itálii. Na podzim jsou pak v říjnu mistrovství ve skyrunningu. Vertikální kilometr je v italském Limone sul Garda a skymaraton v délce asi 32 kilometrů ve španělských Pyrenejích. Sice je týden před tím vertikálem, ale délkou by mi ještě mohl sedět. Bude to zajímavé, ale určitě zkusím oba dva.
Budete závodit i v Praze?
Ano, v rámci Kilpi Trail Runnig Cupu poběžím 27. května 11kilometrový závod na Petříně, který se mi podařilo už dvakrát vyhrát. Na tuto trať se rád znovu podívám.
Prozraďte ještě, s jakou výškou a váhou vám to tak dobře běhá...
Měřím 180 centimetrů a vážím 67 kg.