České století v komiksu bude v Galerii Lucerna k vidění až do 18.dubna. Rozsáhlý projekt spojuje osobnost a scénáře spisovatele a historika Pavla Kosatíka.
V čem je komiksová série výjimečná?
V dějovém, časovém i výtvarném záběru. Je to nejrozsáhlejší historický komiks v českých dějinách, všech devět příběhů dává dohromady přes 800 stran. Projektu se zúčastnilo devět výtvarníků širokého názorového a tvůrčího rozpětí, ale vesměs mladých lidí. Ti nejstarší z nich se taky narodili v roce 1977, tedy nemohli při práci uplatňovat žádné pamětnické nebo účastnické hledisko, v tom smyslu ale taky byli svobodní. Bylo zajímavé sledovat, jestli a jak je ta historie dvacátého století osloví. Myslím si, že většinu z nich oslovila.
Jaký byl klíč k výběru těchto autorů?
Vybírali je znalci komiksové scény, nejdřív Janka Fantová a potom Vojta Čepelák. Od začátku oba pracovali s představou celku, hledali nejen výtvarníky, kterým zajiskří myšlení u jednoho konkrétního tématu, ale taky lidi schopné vazbit s ostatními dohromady. Celou dobu se při tom hledal a ustaloval poměr mezi úctou k historickým událostem a výrazovou svobodou, která tvoří podstatu komiksu.
Byli svázáni nějakými pravidly, jak má grafická podoba historických událostí vypadat?
Domluvili jsme se, že se nebudou dívat na ten seriál v televizi. Neměla vzniknout jen nějaká jeho kreslená verze. Každého z těch kreslířů jsme chtěli postavit do pozice režiséra, který si svůj film natočí sám. Říkal jsem jim jenom, že naším žánrem, stejně jako v seriálu, je tragédie, nikoli například groteska. Že vnímáme osudovost v lidských životech a ani těm nejhorším nebo nejhloupějším z nich se nevysmíváme.
Jaký je rozdíl mezi komiksovou sérií a televizními dokumenty?
Zadání Českého století znělo: Napište seriál konverzačních dramat, ze kterých vyplyne, jak se u nás dělá politika, jakými způsoby se dosahuje výsledků, které pak mají vliv na celé generace. U komiksů to tak striktní nebylo, ten důraz jenom na politiku se rozvolnil. U některých dílů tak přibyly celé paralelní linie, které na pohled nemají s hlavními zápletkami nic společného, ale ve skutečnosti je metaforicky zrcadlí. Díky tomu většina těch komiksů působí méně doslovně než seriál.
Které z komiksových děl je nejvíce povedené nebo vás nejvíce zaujalo?
Každý díl mě bavil jinak, ale nechci, aby to ode mě vyznělo jenom nějak diplomaticky. Hodně se mi třeba líbilo, jak Vojta Mašek temně přepodstatnil Gottwalda se Slánským, jak výtvarně čistě pojal Vojta Šeda Havla v roce 1989. Nadchly mě koláže Jiřího Husáka v díle o vzniku Charty a pochopitelně i komunističtí dinosauři Karla Jerieho z dílu o srpnu 1968. Líbilo se mi obecně, jak se mladší kreslíři, namátkou Karel Osoha nebo Štěpánka Jislová, našli v časově vzdálených látkách. A tak dále.
Myslíte, že série dokáže přiblížit problémy dějin i mladší generaci?
Myslím, že ano. Mladí lidé jsou na tom líp než takzvaní pamětníci, protože netáhnou na zádech břemeno svých chyb a osudu a jsou často schopní přistupovat k minulosti nepředpojatě, bez prosazování vlastních zájmů.