Jedu vlakem z Paříže do Bretaně, v kapse pozvánku na literární salon v oblíbeném přímořském letovisku. Uveleben v sedadle, pozoruji krajinu za oknem prchající v protisměru; nevím proč, ale pokaždé, když mi někdo hradí jízdenku, užívám si vysoké rychlosti mnohem víc, než když jedu TGV za své.
Cestující okolo mě se záhy oddají družné konverzaci. Šedovlasý vousáč uhlazeně rozervaného vzhledu na vedlejším dvousedadle cosi zasvěceně vykládá své sousedce. Dokola opakuje slovo Racine. Francouzsky to znamená kořen, já bych se ale vsadil, že spíš než nějaké kořeny má na mysli básníka a dramatika 17. století, o kterém dohromady nic nevím.
I ze čtyřsedadla přede mnou, kam nevidím, a dalšího šikmo přes uličku zní dialogy hemžící se odkazy na osobnosti, o nichž jsem jaktěživ neslyšel. Připadám si méněcenný a myslím si: Co je to za vagon, že se tu lidé nebaví normálně?
Před nádražím v Saint-Brieuc mě vyhlíží řidič s cedulkou Martin. Nasedám do auta a za chvilku přijíždíme do městečka s kamennými domy podél kýčovité zátoky plné jachet. Když vstoupím do haly, kde se koná festival, některé z osob usedajících za stolky s knihami poznávám – mí spolucestující z vlaku!
Že mě to nenapadlo dřív! Francouzští spisovatelé jsou ukrutně duchaplní a sečtělí, zatímco řada těch českých spíš než četbou Racina čerpá inspiraci v hospodě nad půllitrem a jistá dávka těžkopádnosti se u nich připouští. Jak to ale teď vysvětlit těm Francouzům?