metro.cz
Julie Červená | foto: Metro.cz

Sloupek Julie Červené: Malý satan

  12:12
Skončí to zhruba v osmnácti, případně odchodem dítěte z domu.

Rázuju si to po ulici, ústa stažená do tenké naštvané čárky a od uší mi jde pára. Sáňky, které za sebou táhnu po téměř suchém chodníku, drhnou po posypovém štěrku a bouchají mě v pravidelných intervalech do lýtka. V ruce se mi kroutí dítě. Řve, kope do vzduchu a je celé rudé.

Nejsem únosce nebohých batolat. To se jenom vracíme z parku domů. Já, moje dcera a s námi i její období vzdoru. Před hodinou stejné dítě velice naléhavě prosilo, abychom si na hřiště vzaly sáňky. Teď odmítá jít po svých, nechce se vézt na saních, dokonce se ani není ochotné nést. Trvá na tom, že pojede domů v kočárku.

Kočárek s sebou pochopitelně nemáme. Nepomůže vysvětlování, přemlouvání ani o poznání důraznější vysvětlování. Úměrně s tím, jak se vzpouzí dítě, sílí i můj vztek.

Už jsem udělala snad všechny výchovné chyby, už jsem vypustila z pusy všechny ty příšerné věty jako: „Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ nebo „Okamžitě se přestaň vztekat!“ Nepomáhá nic. Z mého úžasného batolete se stává běsnící satan, téměř vždycky, když není po jeho. Reakce kolemjdoucích jsou zhruba trojího druhu.

Od pohoršeného nesouhlasného pohledu, který jasně dává najevo, že mám nevychovaného spratka a jsem špatná matka, která své dítě nezvládne, přes dobře míněnou, nicméně zcela pomýlenou snahu pomoci: „Když neposlechneš maminku, tak tamhle odtud přijede vlak a srazí tě.“ (To nám opravdu jeden pán řekl!)

Až po účastné úsměvy značící pochopení s nádechem potěšení, že i jinde mají doma stejné běsnící satany. Ptala jsem se zkušenější kamarádky, kdy to proboha přejde. „To skončí zhruba v osmnácti, případně odchodem dítěte z domu,“ utěšila mě Táňa a mám pocit, že se při tom trochu škodolibě usmívala.

Komentáře

zpět na článek